Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Martin Schnabl (2008)

... V kvantové mechanice jsou částice popisovány jako takzvané vlnové balíky, u kterých nelze mluvit zároveň o poloze a rychlosti. Jakmile si začneme klást otázku, jak kvantové částice vytvářejí gravitační pole a jak je toto pole zpětně ovlivňuje, dostáváme se do oblasti kvantové gravitace.
Stejně tak jako si elektrony s elektromagnetickým polem vyměňují kvanta energie, takzvané fotony, vyměňují si veškeré částice hmoty s gravitačním polem gravitony. Všechny pokusy popsat vzájemné interakce gravitonů selhaly – s výjimkou teorie strun.
(Hledání konzistentní teorie, in: Národní 3, č. 3, 2008, str. 7.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zmínka Martina Schnabla, že v kvantové mechanice jsou částice popisovány jako takzvané vlnové balíky (zřejmě mezi fyziky již běžná věc, ale setkávám se s tím po prvé), docela zjevně ukazuje, jak „atomisticky“ teoretičtí fyzikové stále myslí a jak i ony „vlny“ neberou jako události, nýbrž jako „částice“ čili „kvanta“, takže se mohou „shlukovat“ do hromad, tedy do „balíků“ (balík je hromádka věcí, zabalená tak, aby nic nevypadlo, ale jinak to při sobě vůbec nijak nedrží). Já jsem naproti tomu přesvědčen, že právě v případě „vlnových balíků“ je zapotřebí si položit otázku, co vlastně tu „hromadu“ vln drží „při sobě“ resp. „pohromadě“, nebo nejlépe: co ji integruje v jednotu, snad dokonce v „celek“ (Teilhardův termín „přirozená jednotka“ by tu byl na místě, i když sám Teilhard končil u atomů, a ovšem i když slovo „přirozená“ je pochybné). Stejným směrem ukazuje i tendence „atomizovat“ resp. „částicovat“ i vztahy třeba mezi elektrony a elektromagnetickým polem, nebo dokonce mezi částicemi („fotony“) a gravitačním polem (gravitony).A kdyby se měl popisovat vztah mezi „událostí“ a ji obklopujícím (objímajícím) časovým polem, okamžitě sáhnou někteří po „atomech“ (kvantech) času. Zkrátka a dobře: teoretičtí fyzikové zatím nehodlají vzít na vědomí skutečný čas, redukovali čas na čtvrtou dimenzi a nyní jej ještě budou atomizovat na nejmenší časová kvanta – „chronony“.
(Písek, 080921-1.)

Václav Pačes (2008)

Observatoř Pierra Augera, budovaná v Argentině za účasti českých fyziků z Fyzikálního ústavu AV ČR v Praze, ze Společné laboratoře optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu v Olomouci a z Matematicko-fyzikální fakulty UK, oznámila v časopise Science zásadní zjištění o těch nejenergetičtějších částicích ve vesmíru, které známe. Kosmické záření, které observatoř sleduje, totiž dosahuje až stomilionkrát větších energií, než umí člověk získat ve svých urychlovačích. Samotná existence těchto částic s dosud nejvyšší energií se ještě nedávno zdála být v rozporu s teoretickými předpoklady. (ze zprávy předsedy AV ČR, 25.6.2008, in: www – Bulletin AV ČR.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Steven Weinberg hned na prvních stránkách své proslulé knížky „První tři minuty“ (4783) použil (cituji ovšem z překladu) následujících formulací: „výbuch, který byl najednou všude, od začátku vyplnil celý prostor, a každá částice se doslova hnala pryč od každé jiné částice“ (str. 10); (asi za setinu sekundy) „byla teplota vesmíru asi sto miliard (1011) stupňů. Je to teplota ... tak vysoká, že žádné částice běžných látek, molekuly, atomy, ba ani jádra atomů nemohly držet pohromadě“ (dtto). Z těchto formulací se zdá vyplývat, že onen „celý prostor“ (který ovšem vznikl – spolu s časem – zároveň se vznikem vesmíru) byl vyplněn oním výbuchem – výbuchem čeho? Zřejmě nad všechnu představu stlačených částic, které se hnaly od sebe pryč. První vydání Weibergovy knížky pochází z roku 1977 – to je pro dnešní teoretickou fyziky strašně dlouhá doba. Přesto není zcela zbytečné tyto formulace připomenout, protože ukazují, že si v té době špičkoví teoretičtí fyzikové nedovedli okamžitě po vzniku vesmíru Velkým Třeskem představit nic jiného než právě nějaké částice, i když to zajisté nebyly „částice běžných látek“. Dnes se hodně mluví o tzv. superstranách, ale i když je jejich předpokládaná povaha resp. jejich chování sebepodivnější, stále ještě se předpokládá něco jako právě „struna“, tedy nakonec zase nějaká částice, i když spíše jen „něco, co sebou mrská“. To „mrskání“ je děj, ale nikdo zatím nemluví o „struně“ jako o události.
(Písek, 081216-2.)