Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Máme za to, že jediným zdrojem aktivity je (může být) nějaký subjekt; přitom základní formou aktivity je výkon vlastního bytí subjektu. Teprve odtud může být založena akce v pravém smyslu, která znamená jakousi „odnož“ oné základní aktivity sebevýkonu. Tato odnož míří – buď ,nazdařbůh‘ nebo více méně cíleně mimo subjekt, tj. do jeho nejbližšího (a na vyšších úrovních i vzdálenějšího) okolí. Předpokladem „cílenosti“ akce jsou jisté informace, získané v dřívějších akcích (eventuelně – na určitých nižších rovinách života – získané druhově či rodově etc. v dlouhých vývojových etapách a zakódovaných v tzv. instinktech, tj. jakýchsi bio-automatismech). Jakási základní „vnímavost“ vůči okolí musí proto předcházet každé cílenosti aktivit. A protože vnímavost vůči sobě předpokládá přístup subjektu k sobě, a ten zase předpokládá ještě dřívější odstup od sebe (a každou akci můžeme chápat zčásti také jako odstup od sebe resp. sebe-opouštění (z něhož je ovšem obvykle možný návrat k sobě), musíme odlišit dvojí typ zacílenosti (téličnosti), totiž téličnost primární, která je vlastní každé (pravé) události, a téličnost sekundární, která je podmíněna oním odstupem od sebe a pak novým přístupem k sobě. A protože každá (pravá) událost potřebuje ke svému sebe-uskutečnění určité prostředí, v němž může probíhat (jinak končí předčasně, aniž se mohla ve svém dění rozvinout), musíme i onu primární téličnost podmínit jakousi primární či spíše primordiální vnímavostí, bez níž se žádná událost nemůže ustavit jako subjekt. To je značně obtížný problém, ale má svou pozoruhodnost: ona primordiální vnímavost nemůže být založena na žádná akci (tudíž ani na akci nazdařbůh), neboť předchází konstituci subjektu. Tím se dostáváme k tomu, že tento typ vnímavosti může mít fundamentální význam pro naše pochopení povahy subjektu: nemusí nutně jít o vnímavost vůči danostem okolí, ale také vůči tomu, co „dáno“ v přesném slova smyslu není. A pak záleží na tom, zda rozšíříme své pojetí „okolí“ tak, aby tam své místo dostaly i skutečnosti „na-dané“ (a přesto skutečné). To by pak – v tomto případě – znamenalo, že ona primordiální vnímavost, která nepředpokládá ještě ustavení události jakožto subjektu, zahrnuje mimořádně významnou vnímavost vůči tomu, co „přichází“, tedy vůči výzvám budoucnosti. (Písek, 050724-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

„Téličnost“ je J.B.Kozákův pokusný termín, který měl dovolit se vyhnout některým nežádoucím konotacím slova „teleologičnost“. Přebírám tento termín, ale s úpravami a s jistým upřesněním. „Télický“ je takový proces, který je směřován (který směřuje, nikoli je zaměřen) ve svém průběhu k čemusi, co lze nazvat „cíl“ (télos, tedy nejen „konec“), přičemž onen cíl/konec není předem dán, jako tomu bylo např. u Aristotela, ale kde výsledek budí nejčastěji dojem, že dán „byl“ (a jest), a to spíše jen ve smyslu statistickém (tam, kde se nesčetněkrát opakuje). Naproti tomu termín „teleologický“ a „teleologičnost“ může budit či vyvolávat řadu spolu-významů, které je nutno odmítnout, hlavně ten koncovkou připomínající „logos“. Jako télický můžeme označit (kvalifikovat) i takový proces, který v každém svém úseku jakousi zaměřenost vykazuje, a to v nepochybné kontinuitě navazování nového směřování na směřování dřívější, ale jehož konečný výsledek nejenom není „předurčen“ předem, ale který může být nejen způsoben nepřesnostmi a poruchami, nýbrž také docela naopak „tlakem“ či „tendencí“ k jistému vylepšování a přímo „pokroku“ (ovšem „tlakem“ nikoli z minulosti do přítomnosti, nýbrž z budoucnosti do přítomnosti, teda tlakem „ne-jsoucím“, „ne-předmětným“).
(Písek, 120811-2.)

Miloš Rejchrt ()

Epištola k pojišťovně a židům
Pojišťovno česká, pokoj tobě: kéž je ti dopřán v tichosti Hájů či na stráních Vysočan, poblíž met¬ra a s hojností parkovacích míst. Věz, že pražské centrum je tajem¬ství veliké a zlořečený je každý, kdo ho zalévá betonem.
Následuj příkladu katastrálního úřadu, který z prostředku města přesídlil k nám do Kobylis, a lidé, vidouce ten skutek, chválí úřad i ar¬chitekta. Na místě, kde v ulici krále Vladislava byly odkryty hroby, nechť roste tráva a zelená se strom, hrají si děti, a psům pohanským i křesťanským, byť i byli na vodít¬ku, nechť je vstup zakázán.
A vy, židé, v praotci Abrahamo¬vi moji bratří, vyzdvihněte v úctě ostatky otců a dopravte je k hoře Si¬onu. Praví přece rabi Eleazar v traktátu Ktubot, že ti, kdo byli po¬hřbeni mimo Svatou zemi, nebu¬dou mít podíl na vzkříšení svatých. Rabi Abaj sice učí, že mrtví se do Erec Jisra‘el dokážou dopravit pod¬zemními cestami sami, leč náš pra¬otec Jákob trval na tom, aby byl po svém skonání do země otců přene¬sen. Proč obtížil svým břemenem své syny, nedokázal by se snad z Egypta k místu budoucího vzkříšení prokutat sám? Odpověděl na to rabi Chanina, když pravil, že Já¬kob si chtěl ušetřit námahu.
I vy, bratří, ušetřete ostatkům svatých námahu podzemniho ce¬stování a cestami pozemními či nadzemními je dopravte k hoře Si¬onu, ať tam v pokoji dočkají svého vzkříšení. Proč by se měly kosti ot¬ců prodírat k životu budoucího vě¬ku betonem podzemních garáží?
Ty garáže ve Vladislavově ulici budou a demonstracemi na stave¬ništi zmůžete tak málo jako já svou epištolou: což nevíte, že nešlechetnému pokolení přítomného věku vládne mamon, a ten svým beto¬nem nepravosti podlije a zalije živé i rnrtvé? Toliko vykoupení zastaví betonovou litici.
Vykoupení pozemku by však přišlo neskonale dráž než přemístě¬ní ostatků do Svaté země. Pakliže ale o vykoupení opravdu stojíte a své chtění proměníte v čin, pak složenka, kterou mi pošlete, se ne¬vrátí prázdná.
Miloš Rejchrt, evangelický farář
(vyšlo in: Lidové noviny l8.8.00, str. ll.)