Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Milý Martine,
jsem rád, že jsi Fenomenologii celou přečetl (dokonce dvakrát, a aspoň česky). Ale rovnou na tom zmíněném citátu vidíš, jak Patočka překládal – např. „Das Wahre“ je u něho „pravda“ – on to hned zjednodušil a zároveň významově posunul (pro Hegela není „Wahrheit“ a „das Wahre“jedno a totéž!). Ve filosofii je dobré mít český překlad po ruce, ale nikdy překladu nesmíš moc věřit. Ale ani obracet formulaci naruby (jak to dělají formální logici a považují to za přípustné) se nesmí, a zejména k tomu navíc dávat jiná slovíčka. „Eben so sehr“ znamená „právě tolik“ či ještě spíš „právo tak mnoho“, nikoli „právě tak“ – ta nivelizace už sama zkresluje. A proto se to nesmí obracet, má to přece dějinný kontext. Jak Ty to překládáš, to ospravedlňuje staré chápání (totiž že subjekt byl chápán jako substance, takže to můžeme dělat tak trochu i my – vůbec ti nedochází, že to není srovnatelné, tj. že šlo o zcela jiný pojem), zatímco Hegel říká, že „to pravé“ je třeba nyní, když už se na to konečně začínáme dívat jinak než celá dosavadní tradice, musíme „to pravé“ chápat „rovněž tak silně, stejně tak mocně“ jakožto subjekt, jako se to dosud mocně (a mylně) chápalo jako substance. A jak se to dosud chápalo jako substance? Jako „pouze substance“, neboť sám subjekt byl přece chápán jako substance. A tak jestliže nyní se stejným důrazem a se stejnou silou budeme chápat „to pravé“ jako subjekt (v novém smyslu, kdy už subjekt pro nás není žádná substance, nýbrž něco jiného, ne-substance resp. non-objekt, neboť až dosud „subiectum“ znamenalo „obiectum“!), znamená to „eben so sehr“ stejně tak výlučné chápání, jako bylo výlučné to dosavadní chápání, které „to pravé“ mělo výlučně za „substanci“ čili „objekt“. – Zajisté, to je můj výklad, ale ten má svou logiku, kterou mohu kdykoli a každému, kdo chce poslouchat, demonstrovat (a vyargumentovat). – Musíš si uvědomit, že já jsem se vlastně poprvé setkal s konceptem opozice „předmětné a nepředmětné“ právě u Hegela; jen proto jsem byl „připraven“, abych si povšiml toho termínu u Patočky, který to vždycky všecko spíš změkčuje! (Dokladem toho může být má dissertace, kde jsem se vůči Hegelovi právě distancoval. Jenže jsem se nedomníval – jak to děláš Ty – že distancovat se mohu nejlépe, když ho nebudu pořádně číst. Pravý opak je pravdou: když něco pořádně nečteš, tak se od toho nemůžeš ani pořádně distancovat – a ono to do tebe proniká, ani nevíš jak. Já jsem hodně dlouho neměl rád Heideggera; nejmenoval jsem ho, ale polemizoval jsem proti němu ve starém článku o Hromádkově pojetí pravdy, Patočka to zjistil, přesvědčoval mne, že to je nedorozumění, že Heidegger to vlastně myslí podobně jako já. A pak se ten můj text diskutoval ve Filosofickém ústavu po dobu několika týdnů, ne-li měsíců (tehdy jsem o tom vůbec nevěděl, až mnohem později mi to řekl Zumr). A Patočka se k tomu i dál vracel, takže to později od Patočky slyšel ještě i Kouba. A právě proto jsem pak musel toho Heideggera číst stále víc a víc, a zejména ho promýšlet, abych docela přesně věděl, proč s ním nesouhlasím a v čem (zatímco v jiných směrech ho docela sprostě vykrádám, ale s plným vědomím, že mu už nemohu propadnout, že ho jen „svobodně používám“).
No, tak promiň žvanivému dědkovi, který neví, jak přestat.
(Z e-mailu Martinu Šimsovi, 22. ledna 2008, 15:39; Písek, 080122-1.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Lidé, kteří nabyli svobody, se neočišťují, jak už jsem řekla, od hříchu. Člověk je vždycky hříšný a hřeší jako ostatní. Ale umělecká tvorba, to je dar svobody. Přináší zjasnění, přestože nevystříhá před hříchem, a šťasten je ten, kdo si zachoval vědomí hříšnosti. (Možná právě toto vědomí přispívá k té svobodě, bez níž neexistuje plnohodnotná práce – ve vědě a v umění rozhodně.) Umělec je člo-věk nebo o něco víc člověk než ostatní lidé a i jeho hříchy jsou lidské. Existují větší hříchy než obvyklé a charakteristické pro všechny lidi a právě ty mají zhoubný vliv na umělcův talent a pozvolna ho ničí. Pro umělce je nebezpečná zpupnost, existence pro sebe, zavádění lidí na falešnou cestu, spoluúčast na zločinech sto/490/letí, které jsou jako poblouznění a kterých je tak těžké se zbavit. Nejen umělci, také my ostatní jsme v zajetí těchto pokušení; i já si s bolestí uvědomuju, kde jsem přestoupila a přestupuju zakázaný práh… Cesta svobody je těžká, zejména v takových epochách, jako je naše, ale kdyby si lidé vždycky zvolili cestu svévole, lidstvo by už dávno přestalo existovat. Existuje, a tvůrčí princip byl tedy silnější než princip ničivý. Neodvažuju se soudit, jak to bude vypadat dál. Je to strašné pomyšlení, ale lidstvo, zdá se, už dospělo k hranici, kdy si bude muset vybrat mezi zbožštěním člověka, tedy cestou Kirillova, která vede k sebevraždě, a cestou svobody a návratu k „pochodni zděděné po předcích“.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 489-90.) 03-04