LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Jan Patočka (1968)

... Toto subjektivně-vnitřní se opírá o ono vnější a není jinak možné, nemůže se jinak rozvinout. Subjektivní směřuje vždy k objektům, k něčemu vnějšímu, ale zároveň je také možné pouze tak, že se o něco vnějšího opírá. ... Tak povstávají objektivity jako řeč ze subjektivního smyslodajství a podmiňují pak teprve vyšší subjektivní život. Tak povstávají tělesa jako kulturní objekty ze smyslodajně-tvořivé subjektivity a odhalují jí v tomto vznikání teprve její hlubší možnosti – nebýt těchto ztuhlých podob našich gest, zůstala by pravděpodobně neobjevena např. oblast umělecká. A přece to všechno nejsou žádné přírodní procesy, jimž by bylo lze jen přihlížet a konstatovat je, neboť všechno jsou zde dějiny, mo/3.1.8/tivace, smyslodajství, a to, kdo kdysi snili o přírodopisu vývoje řemesel po biologickém způsobu, ti se jistě dali špatnou cestou. Nebylo by pak možno říci snad také obráceně: tak jako věcná tělesa povstávají skrze smyslodajství a sama opět podněcují a rozvíjejí subjektivitu, připravuje se subjektivita v tělesnu zvláštního druhu, v naší vlastní tělesnosti jakožto předchůdném popudu smyslodajství? Není tělo jakousi prehistorií, jež předchází našim aktivním dějinám?
Vztah těla k subjektivitě by ovšem v žádném případě nebyl ...
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.7.)