Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Lidé, kteří nabyli svobody, se neočišťují, jak už jsem řekla, od hříchu. Člověk je vždycky hříšný a hřeší jako ostatní. Ale umělecká tvorba, to je dar svobody. Přináší zjasnění, přestože nevystříhá před hříchem, a šťasten je ten, kdo si zachoval vědomí hříšnosti. (Možná právě toto vědomí přispívá k té svobodě, bez níž neexistuje plnohodnotná práce – ve vědě a v umění rozhodně.) Umělec je člo-věk nebo o něco víc člověk než ostatní lidé a i jeho hříchy jsou lidské. Existují větší hříchy než obvyklé a charakteristické pro všechny lidi a právě ty mají zhoubný vliv na umělcův talent a pozvolna ho ničí. Pro umělce je nebezpečná zpupnost, existence pro sebe, zavádění lidí na falešnou cestu, spoluúčast na zločinech sto/490/letí, které jsou jako poblouznění a kterých je tak těžké se zbavit. Nejen umělci, také my ostatní jsme v zajetí těchto pokušení; i já si s bolestí uvědomuju, kde jsem přestoupila a přestupuju zakázaný práh… Cesta svobody je těžká, zejména v takových epochách, jako je naše, ale kdyby si lidé vždycky zvolili cestu svévole, lidstvo by už dávno přestalo existovat. Existuje, a tvůrčí princip byl tedy silnější než princip ničivý. Neodvažuju se soudit, jak to bude vypadat dál. Je to strašné pomyšlení, ale lidstvo, zdá se, už dospělo k hranici, kdy si bude muset vybrat mezi zbožštěním člověka, tedy cestou Kirillova, která vede k sebevraždě, a cestou svobody a návratu k „pochodni zděděné po předcích“.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 489-90.) 03-04

Ladislav Hejdánek (2008)

Momentálně nám nebude záležet na matematických výpočtech a jejich fyzikálně teoretických interpretacích (které jsou ostatně zcela v plence, jak se zdá). Soustředíme svůj zájem především na něco, co po mém zájmu otvírá cestu k rozvíjení jisté problematiky. Pokud vezmeme vážně předpoklad, že taková superstruna je jednorozměrná „úsečka“ (velmi krátká ovšem, ale zatím jsem nikde nečetl, zda se počítá s nějakou určitou její délkou, a zda i tato délka se nemůže nějakým způsobem měnit; navíc ona „jednorozměrnost“ je velice nejistá, ba problematická, nejspíš je vícerozměrná – to by pak byl důvod, proč nelze začít „bodem“), která nemá pevnou podobu (tvar, formu), nýbrž nejrůznějšími způsoby se prohýbá (mrská sebou) a tím jakoby vytváří deformovanou plošku (možná spíše vícerozměrný prostor), pak nám budiž dovoleno si trochu vymýšlet. Proč by podobně neměla i ona superstruna být „vytvářena“ mrskajícím se „bodem“, který by svým pohybem tam a zpět rovněž jakoby vytvářel onu mrskající se úsečku (superstrunu)? Musí být nějaký důvod, proč nelze začít s bodem, ale s úsečkou; na to by mohli (a měli) odpovědět právě oni matematičtí šampioni, kteří se touto teorií superstrun zabývají. Předpokládejme tedy, že nějaký důvod najdou a uvedou /já jim nabízím to, co jsem uvedl shora). Pak se zdá, že to, co označíme jako „superstrunu“, vlastně nemá pevný tvar, nebo jinak řečeno, že tvary, které při tom jejím „mrskání“ vznikají, jsou jednak bytostně proměnlivé („tekuté“), jednak pomíjející (proč bychom měli předpokládat, že všechny superstruny jsou stejně „dlouhé“? že se „mrskají“ všechny stejně? že plošky, které tak vznikají, jsou naprosto stereotypní? atd. – o to všechno bychom přišli, kdybychom začínali „bodem“). – A nyní by vlastně mohlo přijít to hlavní: ty nejmenší „události“, totiž to dění, jímž či v němž ty „superstruny“ sebou mrskají, „trvá“ jen nějaký čas; není to asi jen jedno „mrsknutí“, ale bvíce takových „mrsknutí“ za sebou. Jak vlastně spolu tato „mrsknutí“ mohou souviset, abychom mohli mluvit o „mrskající se superstruně“? Nepochybně tu nemůžeme hledat odpověď poukazem na jakýsi poslední „substrát“ – žádný tam není. A protože sama superstruna jakožto nejmenší „událost“ má svůj vznik, ale i zánik, musíme řešení hledat v tom „jakl“ se mrská. To je to jediné, nač mohou „navazovat“ zase další superstruny (jakožto nejmenší události). (Mimochodem: termín „superstruna“ se mi zdá zcela neadekvátní; protože latinské „super“ znamená „nad“, správně by se mělo mluvít o „substrunách“, tedy anglicky a mezinárodně „substrings“.)
(Písek, 080622-2.)