Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Politická svoboda je pro filosofii užitečná a cenná, ale není ani podmínkou ani nutným předpokladem. Svoboda filosofovat je do politických svobod (a práv) nepochybně zahrnuta, ale sama o sobě k filosofování nijak nevede. Ve filosofii má svoboda naprosto odlišnou roli než v politice. Myslet filosoficky svobodně neznamená především myslet jakkoliv a libovolně; filosofie (opravdová filosofie) je disciplína (nejen „obor“), je to řehole, v níž tzv. svoboda znamená jen „právo“ kdykoli opustit nějakou dosavadní myšlenku (dosavadní „přesvědčení“), jakmile rozpoznáme jeho nepravost a mylnost, a osvojit si (nebo vymyslet) nějakou jinou myšlenku, dokud její eventuální mylnost zase při kritickém přezkoumávání nezjistíme.
Filosof má ovšem zájem na tom, aby mohl žít ve svobodné společnosti, ale když žije ve společnosti nesvobodné (nebo jen nedostatečně svobodné), není tím od filosofování ani osvobozen, ani před Pravdou exkulpován. A pokud mluvíme o „legalitě“ (a přitom víme, o čem je řeč), pak každá „legální“ filosofie je pouhá pseudofilosofie a pa-filosofie; bylo by to v jiných souvislostech asi poněkud přehnané, ale zde to je po mém soudu docela na místě říci: filosofie je „ilegální“ svou podstatou, protože má svá vlastní, zvnějšku nevynutitelná, ale ani nelikvidovatelná pravidla a normy, které žádný filosof nemůže a nesmí odvozovat od jakýchkoli společenských nebo státních „zákonů“„, ba ani se snažit nějak do nich „vejít“, „vměstnat se“ do nich.
(z rozhovorů, in: Filosofie v podzemí – filosofie v zázemí, sborník, Praha 2013, str. 299.)

Czesław Miłosz (1953)

Tvůrčí čin je spojen s pocitem svobody, který se rodí v zápase proti zdánlivě nezdolatelnému odporu. Kdokoli skutečně tvoří, je sám – tvůrčí člověk nemá jinou volbu než spoléhat se na vnitřní nutnost a riskovat vše pro vyjádření toho, co se mu jeví jako pravdivé.
(in: [?Zniewolony umysl, 1953] Zajaté myšlení; citace z projevu prince Bernarda Holandského u příležitosti udělení Erasmovy ceny Václavu Havlovi 13.11.1986.)

Jan Patočka (1945-48?)

... Bytost, ke které se obrací ideová výzva, nemůže být čímsi tak jednoznačným a fixovaným, nemůže existovat v takové (přese vše konečně zdánlivé, ale ve zjevu dostatečné) bezpečnosti a hotovosti, jakou disponuje objektivní svět. Svoboda, která nás navždycky vyzvedá z předmětnosti a jejíž mocí vždy zčásti existujeme mimo realitu, jež je tak u pramene nejrozmanitějších iluzí a bludů, je nicméně také pramenem vší pravdy; neboť bez ní není distance k realitě, tedy také jasnosti o ní, krom okamžitého fungování instinktivních signálů a přizpůsobených reakcí. Svoboda tedy znamená riziko; znamená ustavičnou možnost omylu a znamená nutnost rozhodování; znamená tvrdost kontradikcí, nutnost rozhodovat o nich, jako bychom byli suverénní, a přitom nemožnost suverenity; znamená tedy úzkost před (zdánlivým) prázdnem, do kterého je člověk svou meznou polohou postaven. Této úzkosti se vyhýbá voluntární motiv. Voluntarismus je útěk do předmětna před oním velkým rizikem, které nám nakonec pravda a svoboda ukládají. Voluntarismus se míní zabývat pouze tím, co je předmětné, tj. nějakým způsobem ovladatelné, a tím zpevnit, objektivizovat a zajistit rovněž sama sebe.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 461.)