LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   3 / 16   >    >>
records: 78

Svoboda a experiment | Experiment a svoboda

Ladislav Hejdánek (2006)
„Experiment“ je nesmírně zajímavý a také důležitý fenomén, kterému je třeba věnovat mimořádnou pozornost a pokusit se jej v jeho struktuře „uchopit“ – a to znamená také modelovat (přičemž musí být od počátku jasné, že to nepůjde za výhradní pomoci zpředmětňující pojmovosti). Experimentující využívá zkušeností (pokud možno bohatých) k tomu, aby věděl co nejpřesněji, co dělá (co připravuje, organizuje, jak vše sestavuje atd.), a k tomu využívá toho, že sám není determinován, nýbrž že pouze musí respektovat povahu materiálu, s nímž experimentuje. Ale celý experiment dává smysl pouze za předpokladu, že má vyjít najevo něco, co dosud není známo a co zatím nelze jinak odvodit z toho, co už víme a s čím máme zkušenosti. Sebeporozumění vědců (zejména přírodovědců) to chápe tak, že někde ve skutečnosti nuž existuje nějaká „věc“, nějaký aspekt, nějaká souvislost atd., která zatím nebyla rozpoznána, a cílem experimentu je odhalit ji tak, že si ponecháme pod kontrolou co nejvíc z okolností, takže ona neznámá skutečnost jakoby sama vyvstane na pozadí toho, co jsme tak pečlivě připravili a kontrolovali. V takovém případě však jde o pravý opak toho, co vyslovil Hegel, když řekl, že svoboda je poznaná nutnost. Zde totiž právě svoboda experimentujícího je předpokladem a podmínkou poznání ještě neodhalené nutnosti. Tak by tomu bylo při experimentech, jak je provádí přírodovědec. Ale jinak se to má, když půjde o „experimentování“ v oborech humanitních. Především tu v některých oborech vlastně experimentovat nelze, přinejmenším ne s „materiálem“; experimentovat lze jen s myšlenkami (např. v historii). Takže se raději soustředíme jen na čistě myšlenkový obor, jakým je např. filosofie. Co to vlastně znamená, když podnikáme myšlenkový experiment? (A něco z toho ovšem bude platit i pro experimenty přírodovědecké, neboť také v přírodovědách dává smysl jen takový experiment, který je myšlenkově dobře připraven a podnikán – a ta myšlenková práce ani zde není a nemůže být odvozena z ničeho „daného“, nýbrž představuje rovněž něco nového – tedy myšlenkový experiment.) Pravý myšlenkový experiment spočívá ovšem v tom, že sledujeme „myšlenku“ nebo „ideu“, „nápad“ – a že je – opět myšlenkově – ověřujeme, kontrolujeme, analyzujeme atd. Ale ta myšlenka vlastně nikde „není“, není „před námi“, není nám „dána“, nýbrž my ji vždy znovu musíme myslet a pak zkoumat. Tento typ myšlenkového experimentu stojí za zvláštní pozornost.
(Písek, 060328-3.)
date of origin: březen 2006

Svoboda a spontánnost

Tomáš Garrigue Masaryk (189.)
Také materialism ekonomický dává si nakonec otázku psychologickou a sociologickou: Co vlastně hýbe člověkem, ať už ho studujeme jako individuum nebo jako člena sociálního a historického celku? Je v něm vis motrix jen jedna? Či si máme představovat, že je takových hybných sil více? Jsou v něm vedle jedné hybné síly hlavní ještě hybné síly jiné, podřízené? V čem tkví konec konců duševní aktivnost člověka, a ještě více než aktivnost (nástroj je také aktivní a přece „pasivní“, to jest je hnán parní silou nebo rukou), jeho spontánnost? Jak veliká je tato spontánnost, to jest do které míry je člověk hnán vnějším okolím, osudem, Prozřetelností? Do které míry jsme pány svého života individuálního, svého života historického? Do které míry jsme na přírodě a na vnějším vývoji nezávislí, do které míry jsme – jedním slovem – svobodni?
(.... – Otázka sociální I., Praha 19463(české), str. 208.)
date of origin: duben 2006

Smrt a poezie

Naděžda Mandelštamová (1970-72)
Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)
date of origin: červenec 2007

Smrt a poezie

Naděžda Mandelštamová (1970-72)
Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)
date of origin: červenec 2007

Svoboda nestvořená | Objektivace

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)
Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel¬ného pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji – není to pojem, nýbrž symbol, pro¬tože o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo¬lovanosti, ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já – zdá se – jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou¬bil svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)
date of origin: srpen 2010