LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Lidé, kteří nabyli svobody, se neočišťují, jak už jsem řekla, od hříchu. Člověk je vždycky hříšný a hřeší jako ostatní. Ale umělecká tvorba, to je dar svobody. Přináší zjasnění, přestože nevystříhá před hříchem, a šťasten je ten, kdo si zachoval vědomí hříšnosti. (Možná právě toto vědomí přispívá k té svobodě, bez níž neexistuje plnohodnotná práce – ve vědě a v umění rozhodně.) Umělec je člo-věk nebo o něco víc člověk než ostatní lidé a i jeho hříchy jsou lidské. Existují větší hříchy než obvyklé a charakteristické pro všechny lidi a právě ty mají zhoubný vliv na umělcův talent a pozvolna ho ničí. Pro umělce je nebezpečná zpupnost, existence pro sebe, zavádění lidí na falešnou cestu, spoluúčast na zločinech sto/490/letí, které jsou jako poblouznění a kterých je tak těžké se zbavit. Nejen umělci, také my ostatní jsme v zajetí těchto pokušení; i já si s bolestí uvědomuju, kde jsem přestoupila a přestupuju zakázaný práh… Cesta svobody je těžká, zejména v takových epochách, jako je naše, ale kdyby si lidé vždycky zvolili cestu svévole, lidstvo by už dávno přestalo existovat. Existuje, a tvůrčí princip byl tedy silnější než princip ničivý. Neodvažuju se soudit, jak to bude vypadat dál. Je to strašné pomyšlení, ale lidstvo, zdá se, už dospělo k hranici, kdy si bude muset vybrat mezi zbožštěním člověka, tedy cestou Kirillova, která vede k sebevraždě, a cestou svobody a návratu k „pochodni zděděné po předcích“.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 489-90.) 03-04

Ladislav Hejdánek (2002)

Příklad různých způsobů provedení určitého hudebního díla a náš důraz na to, že cílem není a nemůže být jen návrat ani restituce toho, co si tvůrce při své práci myslel a co zamýšlel, nýbrž že musí jít o nové provedení díla samého, které umělce už dokonce při jeho tvůrčí práci inspirovalo a vedlo, může být ovšem aplikován také na čtení každého díla slovesného (literárního), a – oč nám vlastně od počátku šlo – na každé dílo myslitelské, zejména pak filosofické. Mimořádného významu tato myšlenka nabývá tam, kde máme k dispozici jen zlomky kdysi napsaných textů, které pro naše první čtení nejsou ničím víc než pouhá disiecta membra, jakýmsi neuspořádaným shlukem vět nebo někdy i částí vět, jimž zjevně chybí původní kontext. Nejexponovanějšími texty jsou tzv. zlomky předsókratovských myslitelů. Mám za to, že právě v tomto případě není vůbec možné zůstávat jen u přísně vymezeného úkolu nic k zachovaným „zlomkům“ nepřidávat a nic z nich neubírat, jen posuzovat váhu toho kterého textu (izolovaně, eventuelně pouze v souvislosti s ostatními zachovanými zlomky téhož autora). Tyto zlomky opravdu promluví teprve v kontextu, který s sebou přinášíme; ten může a dokonce má být náležitě zdůvodněn, ale to není otázka předpokladu porozumění, nýbrž teprve dodatečně reflexe našeho vlastního výkladu, který musí být nejprve proveden (a dávat smysl) a pak teprve prověřován a eventuelně zdůvodňován a podpírán, anebo naopak zpochybněn nebo dokonce shledán nedržitelným a tedy odložen přinejmenším k (dosud) nevyřízeným aktům. Právě v interpretaci takových „zlomků“ jsme konfrontováni s úkolem nezůstávat jen u (přečteného) textu, nýbrž přednostně se orientovat na to, co jím bylo (a je) míněno – a co tedy není jeho součástí (ani po nejbedlivější „filologické“ analýze, která musí stále zůstávat v těsné spjatosti s textem). Pro filosofickou interpretaci – a to nejen zlomků, ale i větších studií, ba rozsáhlých traktátů a možná celého autorova díla – nemůže a nesmí být zachovaný text ničím nepřekročitelným; víme, že i největší autoři, vrcholní myslitelé se mohou dopouštět (a dopouštějí se) přehmatů. Většinou jde ovšem o drobná přehlédnutí, která mohou být nejen omluvena, ale také opravena. Ale protože každý, i nejhlubší myslitel je poplaten některým dobovým omezení, dokonce předsudkům, a nejen jednotlivým, ale začasté „paradigmatickým“, znamená skutečné, do hloubky jdoucí porozumění a v opravdovou, „věrnou“ interpretaci přecházející pochopení i rozsáhlých a důkladných děl jejich převedení do více nebo méně pozměněných kontextů, jež nebyly vlastními kontexty vykládaného autora. Právě proto nemůže vposledu platit Kantovo vymezení práce „historiků filosofie“ v tom smyslu, že mají zaznamenat, co se ve filosofii stalo. Právě o historii filosofie platí, že téměř nikdy není definitivně uzavřena žádná její epocha, žádný významný krok, učiněný v danou dobu, ale že sama „minulost“ není ve filosofii nikdy docela hotová, tj. docela minulá, ale že se v jistém smyslu a rozsahu děje vždy ještě dlouhé poté, co se pro „historiky“ starého typu už celé odehrála a skončila. (Písek, 010417-1.)