Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka vždy trval na tom, že fenomenologie nesáhla po karteziánském motivu z bezradnosti ani nahodile, a rovněž nikoli proto, že by šlo o „přešlapování před metafyzickým vyústěním“; podle něho tento motiv nebyl „pro fenomenologii východiskem, nýbrž průchodem“. „Základní princip fenomenologie, od něhož se dostala ke kartezianismu, byl známý princip sebeukazování, princip, podle něhož se to, co se ukazuje, bere jako takové, zcela tak jak se dává, ale také tak, aby se to, co je v této danosti přítomné, nepřekračovalo.“ (Fenomenologie a metafyzika pohybu, in: Masaryk, samizd., 3.1.4.) Právě tuto myšlenku jsem nikdy nemohl přijmout, leč jako jeden z možných přístupů, nebo snad lépe jednu z možných metod, jichž si filosof může někdy dočasně použít, než eventuální výsledky podrobí náležité kritice a kritické analýze. Především musím odmítnout ztotožnění toho, jak se něco „ukazuje“, s tím, jak se „jeví“, tj. „vyjevuje“; tato záměna je ovšem neodlučná od toho, jak se ve fenomenologii chápe to, že se „nám“ něco „dává“. To, jak se nějaké jsoucno děje (odehrává), znamená, že se v kterémkoli okamžiku jakožto přítomné nějak „ukazuje“, ale neukazuje se adresně nikomu a ničemu, nýbrž „všemu“ a „čemukoli“ – právě jen jakožto „právě přítomné“ (něčemu nebo někomu). Není tedy původně na „jsoucnu“, aby se nějak „dávalo“ nebo „vyjevovalo“ (jevilo); každý jev, každé jevení či vyjevování je vždycky už výsledkem spolupráce (kolaborace) s něčím nebo někým, co nebo kdo toto sebe-ukazování zaregistruje a zapojí do souvislostí, které každé takové konkrétní sebe-ukázání daleko přesahují. A nejen to: už každé konkrétní sebe-ukázání je možné pouze v kontextu určitého „osvětí“ (či „ob-světí“), tedy v kontextu některých jiných, dalších jsoucen (bez tohoto kontextu by každé jsoucno zůstávalo jen jsoucnem virtuálním, a virtuální jsoucno, byť virtuálně „skutečné“, se zajisté nemůže vůbec ani ukazovat – neboť není čemu ani komu). Jestliže Patočka poznamenává (dtto), že „je však obtížné dosáhnout tohoto ,braní věcí tak, jak se dávajíʻ a nic cizího nepřidávat“, pak je nutno říci: není to obtížné, je to nemožné – je nemožné „nic nepřidávat“. Tam se právě ukazuje ta problematičnost a přesudečnost zmíněné fenomenologické devízy.
(Písek, 140607-1.)