Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Socialistickým základním principem je vztahovat se k druhému člověku (k druhým lidem vůbec) jako k druhovi, soudruhovi, příteli, společníkovi atd. Důraz je tedy zřejmě na mezilidské vztahy: druhý člověk mi nesmí být nepřítelem ani „cizincem“, ale ani nějakou neutrální „danou skutečností“, do které mi nic není. Z toho je zjevné, že nejde o žádnou techniku, jak má být nebo bude organizována společnost, nejde o společenský „pořádek“, systém, „řád“. Proto je chybou, když se socialismus chápe jen v podobě socialistických „programů“ v politickém smyslu. Socialismus, uplatňovaný v politice, vlastně není leč pokusem o opravu a nápravu toho, k čemu mocenská (tj. technická) politika vedla nebo vede. Dokladem pro to je skutečnost, že dosud neexistuje žádný demokratický socialistický systém, a dokonce ani žádný program, jak takový systém vytvořit. Jakmile začne jít především o to, tzv. socialistické principy uplatnit pro celou společnost jako určitý nový „řád“, najdou se vždycky političtí vůdcové, kteří pod zástěrkou budování takového systému začnou budovat nejprve mocenské prostředky, kterými by donutili k poslušnosti i ty, kteří odporují. Odtud je krátká cesta k tzv. revolučnímu teroru a budování tyranie. – Ostatně velmi podobná je situace v případě demokracie: demokracie a demokratičnost není a nemůže být dost dobře politickým programem, nýbrž jen stanovením určitých mantinelů, které žádný politik a žádná politika nemá a nesmí překročit. Kdo předstírá, že jeho jediným politickým programem je demokracie a demokratizace, zastírá tím skutečné své cíle. Demokratické instituce jsou něčím jako pořádkem silničního provozu: mají usnadňovat politické působení a politický život společnosti, ale nemají ani ukazovat, natož nařizovat, kterým směrem se má společnost ubírat. Je tomu tak proto, že socialismus je jen domýšlením demokratických zásad do posledních důsledků. Proto je tu ta zvláštní shoda: ani na demokracii a demokratičnosti nelze stavět politické programy, leč per nefas. Zároveň však demokratické a socialistické principy musí představovat pevné mantinely pro každé politické působení a pro všechny politické programy.
(Písek, 081204-1.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Lidé, kteří nabyli svobody, se neočišťují, jak už jsem řekla, od hříchu. Člověk je vždycky hříšný a hřeší jako ostatní. Ale umělecká tvorba, to je dar svobody. Přináší zjasnění, přestože nevystříhá před hříchem, a šťasten je ten, kdo si zachoval vědomí hříšnosti. (Možná právě toto vědomí přispívá k té svobodě, bez níž neexistuje plnohodnotná práce – ve vědě a v umění rozhodně.) Umělec je člo-věk nebo o něco víc člověk než ostatní lidé a i jeho hříchy jsou lidské. Existují větší hříchy než obvyklé a charakteristické pro všechny lidi a právě ty mají zhoubný vliv na umělcův talent a pozvolna ho ničí. Pro umělce je nebezpečná zpupnost, existence pro sebe, zavádění lidí na falešnou cestu, spoluúčast na zločinech sto/490/letí, které jsou jako poblouznění a kterých je tak těžké se zbavit. Nejen umělci, také my ostatní jsme v zajetí těchto pokušení; i já si s bolestí uvědomuju, kde jsem přestoupila a přestupuju zakázaný práh… Cesta svobody je těžká, zejména v takových epochách, jako je naše, ale kdyby si lidé vždycky zvolili cestu svévole, lidstvo by už dávno přestalo existovat. Existuje, a tvůrčí princip byl tedy silnější než princip ničivý. Neodvažuju se soudit, jak to bude vypadat dál. Je to strašné pomyšlení, ale lidstvo, zdá se, už dospělo k hranici, kdy si bude muset vybrat mezi zbožštěním člověka, tedy cestou Kirillova, která vede k sebevraždě, a cestou svobody a návratu k „pochodni zděděné po předcích“.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 489-90.) 03-04