Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Kant např. měl za to, že by bylo možno uvažovat o tom, „zda čistá filosofie nevyžaduje specializovaného pracovníka pro každý svůj obor“ (6424, Základy metafyziky mravů, Praha 1974, str. 10 – př. L. Menzel), zejména však, „zda povaha vědy nevyžaduje, aby byly vždy důsledně rozlišeny empirická a racionální složka“ (dtto, str. 11). (To je ostatně jen další doklad toho, že Kant stále ještě zůstával „osvícencem“, i když si plně uvědomoval meze lidského myšlení a poznávání – ovšem ne zcela správně.) Ve filosofii není možné se stávat specialistou na jednu její část (jeden její obor) a ztrácet tak vztah k celku. A protože lidské možnosti jsou vždy omezeny, lze se „stávat“ specialistou jen provizorně, dočasně, částečně, ale je třeba stále zůstávat na půdě filosofování vůbec. Bez tohoto udržování vztahu k filosofii vůbec, a to znamená k „celku“, k němuž se každá filosofie musí neustále vztahovat, ztrácí nutně každý „specialista“ povahu filosofa a stává se (pouhým) vědcem, neboť ztrácí svůj vztah k celku. Má to ovšem své důsledky, kterých si každý filosof má být vědom: ani specialista se nemůže nikdy vymanit z oné obecné omezenosti lidských možností, neboť každé řešení nějakého nového problému otvírá vždy cesty k novým problémům, ba otvírá přímo některé nové problémy, takže specializace sama není nikdy úplným a postačujícím řešením (což ovšem platí nejen pro filosofii, ale také pro každou vědu – bez oněch tzv. filosofických předpokladů se každá specializovaná věda de facto stává pouhou techné, tedy technikou, dovedností – a přestává mít charakter skutečné vědy, což se vždy velmi zřetelně projeví ve chvíli, kdy je třeba nějaký nový poznatek, nový objev interpretovat. Interpretovat nějaký poznatek znamená totiž uvést jej do širších souvislostí, do kontextu toho, co jsme už věděli předtím. A tam vždycky intervenuje nějaká filosofie, přinejmenším nějaký její fragment, nejčastěji ovšem fragment nějaké starší a v dané době už neplatné, eventuelně překonané, zastaralé filosofie. A to je také tím hlavním důvodem, proč žádná specializace na jeden obor ani v „čisté“ filosofii nemůže být sama o sobě postačující, neboť i filosofická specializace má své nejhlubší kořeny, které se oné specializaci a jejímu vymezení vymykají.
(Písek, 110502–1.)