LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Srovnávání, tedy komparace, může mít dvojí zcela odlišný cíl: jsme-li především soustředěni na podobnosti, jde nám vlastně o pořádání (uspořádávání) jevů do skupin, „druhů“, a rozdíly jsou pro nás čímsi vedlejším, druhotným, sekundárním. Naproti tomu tam, kde nám jde o poznávání a nikoli o pořádání, jsou daleko důležitější odlišnosti a rozdíly. Tento dvojí možný cíl, toto dvojí odlišné zaměření ovšem nemůžeme chápat jako navzájem zcela opačné nebo dokonce se vylučující: zjistit podobnosti nelze bez poznávání, poznat odlišnost a specifičnost nelze bez porovnávání. Rozhodující je kontext: jde-li o „rozpoznání“ určitého zvířete a zařazení pod druh nebo rod, je důležité si ověřit určité vlastnosti, charakterizující onen druh nebo rod; naproti tomu jde-li nám o konkrétního jedince, musíme se zaměřit – pochopitelně v rámci příslušného druhu nebo rodu – na jeho zvláštnosti, které jsou pokud možno jedinečné, neopakující se a snad neopakovatelné. Tak kupř. pro zoologa nebo botanika má smysl stanovit taxonomickou jednotku, definovanou na základě charakteristických podobností, jež se v podobné sestavě jinde nevyskytují (nikoli tedy na základě rysů, jež se v této sestavě najdou i leckde jinde. Naproti tomu jde-li třeba o
umělce nebo myslitele apod., není rozhodující, do jaké skupiny či školy jej zařadíme, nýbrž především o to, čím se i od své skupiny nebo případě i školy liší.
(Písek, 140824-1.)