LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Václav Dostál z Ústí n.L. mne upozornil na chybu v mém Úvodu do filosofování (na str. 48, text je z 5.12.71), kde – v rozporu s ostatním kontextem – uvádím mezi příklady na „subjekt“ také „vícebuněčené organismy žijící pohromadě“, „společenstva organismů“ a společenství inteligentních bytostí (dokonce „meziplanetární a mezihvězdná“). Tady bylo při vydání opravdu na místě připomenout nutnost rozlišování mezi organismy či subjekty pravými a naproti tomu nikoli zevnitř organizovanými společenstvími, jako jsou kvazi-subjekty, pseudosubjekty nebo nepravé subjekty. (Terminologie je zatím neustálená, ale rozdíly je třeba dělat hned.) Jde stejně o pouhou analogii k tomu, jak jsme povinni rozlišovat pravé události od nepravých. Určitý problém je a nějaký čas asi zůstane spojen s tím, že slovo „nepravý“ je zavádějící, jako by šlo o něco buď neskutečného nebo pochybného. Pravé události mají charakter přírodní resp. přirozený, nepravé události jsou (vždy relativně a lépe nebo hůře integrovány vnějšími subjekty resp. v jejich vzájemných reakcích, případně spolupráci apod. V případě nepravých subjektů jde však skutečně o pseudosubjekty, často vysloveně nebezpečné jakýmisi tendencemi se od pravých subjektů odtrhnout a stát se emancipovanými elementy, které opravdu pravé subjekty jakoby napodobují a dokonce nahražují (nebo tak jsou aspoň vnímány, pochopitelně nesprávně a někdy velmi škodlivě).
Jako minimální opravu bych navrhoval doplnit na str.48, § 1, ř. 8. „... Takovými subjekty (event. kvazi-subjekty) jsou např. ...“; ale nejlépe snad jen v poznámce, protože původní text – i s chybami – je třeba zachovat co možno beze změn.
Jedno je však zcela zřejmé: je naprosto zapotřebí alespoň předběžně vypracovat hlavní rozdíly mezi pravými subjekty a subjekty „nepravými“ resp. zdánlivými, které však rozhodně nelze považovat za pouhé „hromady“. Les (podobně jako jiné biotopy) nelze považovat za „pravý“ subjekt“, ale ani za hromady stromů, keřů, dalších rostli, ale i hub a plísní, živočichů všeho druhu atd., půdy a hornin a mnohého dalšího. Je třeba upřesnit, v čem spočívá onen rozdíl mezi integrováním zevnitř a integrováním zvnějšku: proč lze strom považovat za celek sjednocený zevnitř, zatímco na kvazi-sjednocenosti lesa se musí podílet mnoho organismů, neboť les sám žádné integrační centrum nemá.
(Písek, 121012-1.)