Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Otázka zní: subjekt je ustaven „pravou událostí“, aby tato vůbec mohla navázat vztahy k jiným událostem; a takový subjekt je proto nutně něčím, co musí být při každém „kroku“ obnovováno, neboť jinak by ve svých akcích pomíjel a zanikal. Máme tu tedy před sebou dvojí problém: a) jak vlastně vzniká událost?, b) odkud bere událost schopnost ustavit svůj vlastní subjekt a tak (v případě, že nejde o událost nejnižší úrovně) i schopnost nejen vykonávat své bytí (své událostné dění), ale dokonce je i „překračovat“ ve svých akcích? Každá událost má svůj počátek, průběh a konec; samo událostné dění je výsledkem výkonu či ještě přísněji: je samo aktivním výkonem události. A protože ustavení subjektu je pro událost možné, ale není samozřejmou složkou událostného dění, jde zřejmě o „akci“, která ještě nemůže být vykoná(vá)na za pomoci subjektu ani jeho prostřednictvím. A tak se dostáváme do velkých potíží: jak můžeme ustavení subjektu považovat za jakousi „proto-akci nebo před-akci události (a tudíž ji události připisovat)? Zřejmě to není možné, a tak musíme alespoň primární ustavení subjektu určité události považovat za součást nebo rovnocennou paralelu primárního ustavení události samé. Z toho pak můžeme (a vlastně musíme) vyvodit, že počátek události (který si tato událost sama nemůže dát, nemůže ustavit) má stejnou nebo zcela analogickou povahu jako sám počátek jejího subjektu, který si událost nemůže sama dát, stejně jako si nemůže dát samu sebe. A protože událost ,zůstáváʻ před svým počátkem nejenom bez subjektu, ale je přesně vzato „ne-jsoucí“, nezbývá než považovat všechny pravé události za původně zrozené a ustavené z „ne-jsoucna“ a tím za nepřevoditelné na nic již jsoucího a tedy předchozího, minulého. Každá událost, pokud nechce zůstávat událostí jen virtuální, musí vstupovat do sféry již jsoucího jako cosi nového, nikdy předtím nebývalého (přičemž podobnosti se tu nevylučuje, vylučuje se jen totožnost).
(Písek, 150117-1.)