Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (2006)

Der Geist der offenbaren Religion hat sein Bewußtsein als solches noch nicht überwunden, oder, was dasselbe ist, sein wirkliches Selbstbewußtsein ist nicht der Gegenstand seines Bewußtseins; er selbst überhaupt und die in ihm sich unterscheidenden Momente fallen in das Vorstellen und in die Form der Gegenständlichkeit. Der Inhalt des Vorstellens ist der absolute Geist; und es ist allein noch um das Aufheben dieser bloßen Form zu tun, oder vielmehr weil sie dem Bewußtsein als solchem angehört, muß ihre Wahrheit schon in den Gestaltungen desselben sich ergeben haben. – Diese Überwindung des Gegenstandes des Bewußtseins ist nicht als das Einseitige zu nehmen, daß er sich als in das Selbst zurückkehrend zeigte, sondern bestimmter so, daß er sowohl als solcher sich ihm als vorschwindend darstellte, als noch vielmehr, daß die Entäußerung des Selbstbewußtseins es ist, welche die Dingheit setzt, und daß diese Entäußerung nicht nur negative, sondern positive Bedeutung, sie nicht nur für uns oder an sich sondern für es selbst hat. Für es hat das Negative des Gegenstandes oder dessen sich selbst Aufheben dadurch die positive Bedeutung, oder es weiß diese Nichtigkeit desselben dadurch einer Seits, daß es sich entäußert, – denn in dieser Entäußerung setzt es sich als Gegenstand, oder den Gegenstand um der untrennbaren Einheit des Fürsichseins willen als sich selbst. Anderer Seits liegt hierin zugleich dieß andre Moment, daß es diese Entäußerung und Gegenständlichkeit eben so sehr auch aufgehoben und in sich zurückgenommen hat, also in seinem Anderssein als solchem bei sich ist. – Dieß ist die Bewegung des Bewußtseins und diese ist darin die Totalität seiner Momente. – Es muß sich eben so zu dem Gegenstande nach der Totalität seiner Bestimmungen verhalten und ihn nach jeder derselben so erfaßt haben. Diese Totalität seiner Bestimmungen macht ihn an sich zum geistigen Wesen, und für das Bewußtsein wird er dies in Wahrheit durch das Auffassen einer jeden einzelnen derselben, als des Selbsts, oder durch das eben genannte geistige Verhalten zu ihnen.
(Phänomenologie des Geistes, Jubiläumsausgabe, Stuttgart 41964, S. 602-3.)
(VIII. Das absolute Wissen)

Ngaio Marsh (1967)

„Je příjemné být ve společnosti někoho, kdo ho zná a nechlubí se tím a nezaměňuje úctu se zbožňováním,“ řekla Emily.
„Obdiv je snad na místě? Je jedinečný. Nikdy vás, Emily, nenapadlo, že talent se drží té své prostřední cesty a jen tu a tam zakolísá, kdežto génius se skoro vždycky dopouští obrovských chyb?“
„Třeba některé světice prerafaelitů nebo místa v Cymbelinovi?“
„Ano. A taky si myslím, že géniovi obvykle chybí vkus.“
„V žádném směru není zatížen intelektuálním snobismem?“ /382/
„Ne, to jistě ne.“
(Smrt v Delfínu, in: 3x superintendent Alleyn, Praha 1985, s. 381-2.)

Ngaio Marsh (1938)

… Pane Alleyne, choval jsem k lordu Robertovi nejhlubší úctu. Úcty k němu nemohl mít člověk nikdy dost. Budil dojem komické postavy, aristokratického podivína s neobyčejným půvabem. Ale byl mnohem víc. Fantasticky mu to myslelo. V hovoru pochopil vše, co zůstalo nevyřčeno, jeho intelekt byl subtilní /137/ a přitom pevný. Jsem muž z lidu. Obdivuji všechny své duchaplné přátele a rozumím jim – Cristo mio, abych nerozuměl! – mým duchaplným pacientům. Ale v hloubi duše jsem v jejich společnosti nesvůj. S lordem Robertem tomu bylo jinak. Odhalil jsem před ním své nitro a později jsem se nestyděl, že jsem to udělal.“
„Složil jste mu tímto doznáním velkou poklonu,“ řekl Alleyn.
(5535, Vražda po plese, in: 5535, Třikrát superintendent Alleyn, Praha 1985, str. 136-37.)

Ngaio Marsh (1938)

… třebaže Alleyn věděl, že skutečně truchlí, pocítil jakousi netrpělivost. Posmrtné formality mu byly protivné. Mrtvé tělo je jen a jen nesnesitelnou karikaturou někoho, koho člověk miloval. Je připomínkou nevýslovné potupy, a přesto lidé obklopují své mrtvé hloupými obřadnostmi a žádají vás, právě tak jako to učinila Mildred, speciálně přitlumeným hlasem, abyste se na ně šli podívat.
(5535, Vražda po plese, př. Hana Knížková, Praha 1985, str. 264.)

Ngaio Marsh (1967)

„Se zkouškami jste zatím spokojen?“
„Celkem ano.“
„Představuji si, že autor asi vždycky trne, když to, co napsal, vhodí do tavicího tyglíku či pece, prostě do toho, čím je divadlo. Natožpak když jím je režisér, který sám je tím tyglíkem.“
„Máte pravdu. Pozoruje, jak se jeho milované dítě rozpouští, prochází filtr hereckých osobností a mění se touto cestou v něco jiného. Musí se s tím vším vyrovnat, protože většina těch změn je na prospěch jeho dítěti. Občas mívám podivné pocity, vystupuji ze sebe režiséra a jsem já autor. S úžasem vidím, že jsem vlastně nevěděl, o čem hra je.“
„Dovedu si to představit.“
Kráčeli dál v přátelském souladu: dva myslící mravenci pohybující se směrem na východ proti proudu večerního davu z City. Když došli …
(Smrt v Delfínu, in: 3x superintendent Alleyn, Praha 1985, s. 382.)