Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Hermann Broch (1917)

Hat dieses verzerrte Leben noch Wirklichkeit? hat diese hypertrophische Wirklichkeit noch Leben? die pathetische Geste einer gigantischen Todesbereitschaft endet in einem Achselzucken – sie wissen nicht, warum sie sterben; wirklichkeitslos fallen sie ins Leere, dennoch umgeben und getötet von einer Wirklichkeit, die die ihre ist, da sie deren Kausalität begreifen.2
Damit ist der Problemkreis zur Erkenntnis dieser Zeit umrissen. Denn die logische Aufgabe aller historischen Erkenntnis ist im Problem der geschichtlichen Lebenswirklichkeit, welche die Zeit erfüllt und sie zur Epoche konkretisiert, gegeben, ist gegeben in der Frage: wie begreift der (hypothetische) historisch-lebendige Mensch jene Wirklichkeit, die in ihrer (empirischen) quellenmäßigen Dokumentiertheit für ihn zeugen soll? – begreift er sie, ist es nachzuweisen, daß er sie begreifen muß, weil ihre Kausalität der seinen entspricht und ihm dadurch plausibel wird, dann ist jene Wirklichkeit als die seine anzusehen, dann darf sie mit Fug für ihn zeugen.
Die Frage „Wie begreift der historische Mensch seine Wirklichkeit?“ sucht die historische Erkenntnis in eine bestimmte Richtung einzustellen. Aufgabe der Untersuchung wird es sein, die Berechtigung dieser Einstellung zu erweisen. Vorwegnehmend sei bemerkt, daß sie mit der scheinbar nämlichen, welcher der Diltheyschen3 Historik zu Grunde liegt, nicht identifiziert werden darf.
-------2 Diesen Passus hat Broch 1931 wörtlich übernommen in den „Zerfall der (I)“ der Schlafwandler-Trilogie.
(Zur Erkenntnis dieser Zeit. Paradigmatische Skizzen zur Geschichtstheorie. In: Philosophische Schriften 2, Theorie, Kommentierte Werkausgabe, Bd. 10/2 Suhrkamp Verl., Frankfurt a.M. 1977, S. 11.)

Ngaio Marsh (1967)

„Je příjemné být ve společnosti někoho, kdo ho zná a nechlubí se tím a nezaměňuje úctu se zbožňováním,“ řekla Emily.
„Obdiv je snad na místě? Je jedinečný. Nikdy vás, Emily, nenapadlo, že talent se drží té své prostřední cesty a jen tu a tam zakolísá, kdežto génius se skoro vždycky dopouští obrovských chyb?“
„Třeba některé světice prerafaelitů nebo místa v Cymbelinovi?“
„Ano. A taky si myslím, že géniovi obvykle chybí vkus.“
„V žádném směru není zatížen intelektuálním snobismem?“ /382/
„Ne, to jistě ne.“
(Smrt v Delfínu, in: 3x superintendent Alleyn, Praha 1985, s. 381-2.)

Ngaio Marsh (1938)

… Pane Alleyne, choval jsem k lordu Robertovi nejhlubší úctu. Úcty k němu nemohl mít člověk nikdy dost. Budil dojem komické postavy, aristokratického podivína s neobyčejným půvabem. Ale byl mnohem víc. Fantasticky mu to myslelo. V hovoru pochopil vše, co zůstalo nevyřčeno, jeho intelekt byl subtilní /137/ a přitom pevný. Jsem muž z lidu. Obdivuji všechny své duchaplné přátele a rozumím jim – Cristo mio, abych nerozuměl! – mým duchaplným pacientům. Ale v hloubi duše jsem v jejich společnosti nesvůj. S lordem Robertem tomu bylo jinak. Odhalil jsem před ním své nitro a později jsem se nestyděl, že jsem to udělal.“
„Složil jste mu tímto doznáním velkou poklonu,“ řekl Alleyn.
(5535, Vražda po plese, in: 5535, Třikrát superintendent Alleyn, Praha 1985, str. 136-37.)

Ngaio Marsh (1938)

… třebaže Alleyn věděl, že skutečně truchlí, pocítil jakousi netrpělivost. Posmrtné formality mu byly protivné. Mrtvé tělo je jen a jen nesnesitelnou karikaturou někoho, koho člověk miloval. Je připomínkou nevýslovné potupy, a přesto lidé obklopují své mrtvé hloupými obřadnostmi a žádají vás, právě tak jako to učinila Mildred, speciálně přitlumeným hlasem, abyste se na ně šli podívat.
(5535, Vražda po plese, př. Hana Knížková, Praha 1985, str. 264.)

Ngaio Marsh (1967)

„Se zkouškami jste zatím spokojen?“
„Celkem ano.“
„Představuji si, že autor asi vždycky trne, když to, co napsal, vhodí do tavicího tyglíku či pece, prostě do toho, čím je divadlo. Natožpak když jím je režisér, který sám je tím tyglíkem.“
„Máte pravdu. Pozoruje, jak se jeho milované dítě rozpouští, prochází filtr hereckých osobností a mění se touto cestou v něco jiného. Musí se s tím vším vyrovnat, protože většina těch změn je na prospěch jeho dítěti. Občas mívám podivné pocity, vystupuji ze sebe režiséra a jsem já autor. S úžasem vidím, že jsem vlastně nevěděl, o čem hra je.“
„Dovedu si to představit.“
Kráčeli dál v přátelském souladu: dva myslící mravenci pohybující se směrem na východ proti proudu večerního davu z City. Když došli …
(Smrt v Delfínu, in: 3x superintendent Alleyn, Praha 1985, s. 382.)