Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947–50)

Přitom je zřejmé, že ačkoli obě základně odlišná metafyzická řešení – jedno, podle něhož budoucnost existuje, druhé, podle něhož nikoli – implikují dva základně různé aspekty významu času, existuje určitá stránka problému, která zůstane stejná, ať přijmeme jedno či druhé řešení: ať je čas výsledkem toho, že celá realita je v „tvořivém postupu“, nebo ať je efektem lidské „žabí perspektivy“, v každém případě znamená, že se v universu něco tvoří; a „tvořivý ráz“ času není tedy pouhou metaforou, nýbrž patří k samé povaze ústředního fenoménu časového. V obou případech čas je tvorba, v obou případech jím vzniká v universu něco zásadně nového, v něm dosud neobsaženého, a tudíž je též manifestací svobody, ba svobodou samou.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 627.)

František Xaver Šalda (1919)

… Amerika věděla od počátku, že tajemstvím demokracie jest tvorba osobností lidských, silnějších ušlechtilejších, dokonalejších a početnějších, než byly osobnosti, které vytvořil starý svět; …
Walt Whitman vyslovil přímo, že „konec konců v jádře demokracie jest živel náboženský„, rozuměj nábožensky tvořivý; bez náboženské tvořivosti nebylo mu budoucnosti demokracie. A náboženská tvořivost žádala si dokonalé, neposkvrněné osobnosti, která dovedla zahleděti se sobě samé hluboko o samotě do duše i do očí, – není mu náboženství tam, kde se necítí a nežije veliký zákon totožnosti. A aby to bylo možné, jest nutna předcházející práce poesie, neboť poesie stará se, jak praví, o materiál a pokyny pro osobitost mužů a žen: poesie týčí před tebou veliké původní osobnosti, charaktery a typy a vzbuzuje tak a vychovává tak v tobě všecky původní síly osobitosti … Učí tě původnosti – není v této větě vnitřního sporu, nýbrž základní, byť zdánlivě paradoxní zákon kulturní; učí tě nalézatui v sobě zdroje původnosti a vyvíjeti je metodicky, po zákonné čistotě vzoru, předlohy, typu v útvary osobité síly a krásy …
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 30.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)

Ladislav Hejdánek (2009)

V umění, obdobně jako ve filosofii, se projevuje vždycky jednak důraz na význam srozumitelnosti umělcova sdělení, jednak důraz na význam toho důležitého, co umělec (nebo filosof) chce vyslovit a sdělit ostatním. Tam, kde úsilí něco sdělit chybí, chybí vlastně vše: umění přestává být uměním a upadá v pouhou dovednost (machu), a filosofie přestává být filosofií a upadá do historismu. Každé umění – a každá filosofie – musí však v něčem navazovat na minulost. To navazování je nezbytné především na těch „nižších“ (nebo druhořadějších) úrovních, zejména pokud jde o prostředky a metody, tedy o techniku, techné, dovednosti. Dovednostem je třeba se naučit (od Mistra nebo učitele), třeba už jen proto, aby se šetřilo časem a invencí; ovšem také proto, že je třeba nějak počítat s tím, nač jsou zvyklí ti, kterým je sdělení určeno. Nesrozumitelnost ovšem může být někdy úmyslná, např. proto, aby ze zakryla sterilita, prázdnota „sdělení“; jindy může nicméně svědčit o mimořádnosti sdělení a tedy o jeho důležitosti a o nezbytnosti vynaložit velké úsilí, abychom porozuměli i něčemu na první pohled nebo poslech či přečtení atd. nesrozumitelné. Přílišná starost o srozumitelnost se snadno může změnit v pouhé vyhovování právě vládnoucího vkusu, módy a vůbec zvyklostí. Navazování je nezbytné, ale navazovat lze i odmítnutím a protestem. Rozhodující však je tvorba. A skutečná tvorba vždy obsahuje něco nového. Otázkou ovšem je, zda to „nové“ je skutečně „vytvořeno“ umělcem (nebo filosofem), nebo zda to je jen uskutečněním toho, čím tvůrce sám byl osloven. To se někdy zdá být nezbytné předpokládat, ale pak je zapotřebí přesně odlišovat „oslovení“ jiným tvůrcem nebo jeho výtvorem (tedy něčím předmětným, již jsoucím) od oslovení, které nepřichází ze světa již daného, vlastně minulého, nýbrž z budoucnosti, tedy od oslovení nepředmětného.
(Písek, 100418-4.)

Marcel Schwob (1894)

Ejhle slovo: Nič, nič, nič. Nič v sobě samém, nič kolem sebe. Zjednej místo pro duši svou a pro ostatní duše. Znič vše dobro a vše zlo. Ssutiny jsou si podobny. Znič staré příbytky lidí a staré příbytky duší; mrtvé věci jsou zrcadla, jež znetvořují. Nič, neboť vše stvoření pochodí z ničení. A pro vyšší dobrotu nutno vyhubiti nižší dobrotu. A tak nové dobro jest jakoby nasyceno zlem. Abychom pojali nové umění, třeba rozbíti staré umění. A tak nové umění se podobá jaksi obrazoborectví. Neboť všecka stavba je sdělána z trosek, a nic není nového na tomto světě, pouze tvary. Ale nutno zničiti tvary.
(Le Livre de Monelle, ? ? ? 1894, ? ?)
citováno dle: F.X.Šalda, Genius řecký a genius židovský
in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 260-61
též dle: F.X.Šalda, Marcel Schwob, mistr drobné prósy francouzské
in: Zápisník IV, Praha 1931-32, str. 248

Ladislav Hejdánek (2015)

Konrad Lorenz napsal (7662, s. 185): „Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru?“ – To je přece de facto nejvlastnější problém toho, čemu budeme říkat „subjekt“ a čemu se v různých dobách říkalo „duše“ či „duch“ nebo energeia apod. Jak vlastně může být „subjekt“ aktivní, tj. původcem akcí, jejichž výsledkem je něco, co tu dosud nebylo? Jak je to možné, když sám subjekt musí být vytvořen událostí, která se subjektem musí teprve stát, tj. tím, že si svůj subjekt ustaví? (Bez subjektu se v průběhu události nemůže nic nového přihodit!). Můžeme říci, že subjekt něco aktivně podniká „bez přípravy“? Co mám rozumět takovou přípravou? Je to něco jako ona Jenningsova „akce nazdařbůh“ (action at random)? U Jenningse ovšem se vlastně nelze takto tázat, protože on pro své pokusy měl vždycky určité konkrétní živé bytosti, které jsou ovšem vždycky nějak předem vybaveny, takže míra „slepého zkoušení“ je vždy už nějak jakoby předem nejen umožněna, ale předem zčásti rozvržena (a zároveň omezena). Nám však jde nyní o abstrakci „subjektu“, který si vytvořila ona abstraktní „událost“ – jde nám o myšlenkové modely. Můžeme připustit platnost Lorenzovy formulace, že to nové „tvoří tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru“? Je subjekt události imanentní, totiž oné události, která si jej ustavila a jejímž je subjektem? Kdyby byl opravdu své události imanentní, nebyl by jí přece k ničemu, nebyl by k potřebě, protože událost ten svůj subjekt potřebuje právě proto, aby byla schopna sama sebe překročit, vyjít ze sebe a reagovat na jiné události (a nechat jiné události reagovat na sebe).
(Písek, 150217-1.)