Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Ontologie je – vyložíme-li jen to pojmenování – věda (LOGOS, pojednání, teorie apod.) o „jsoucím“ (TO ON). Jestliže Raul Corazzon (http://www.formalontology.it/) začíná svůj výklad větičkou „Ontology is the theory of objects and their ties.“, můžeme na to reagovat hned od tohoto momentu: pokud by se „ontologie“ měla zabývat jen „objekty“, a pokud by to mělo – viz srovnání s Aristotelem – znamenat, že se zabývá objekty jakožto objekty, nebo ještě lépe: že se zabývá objekty, pokud to jsou ryzí objekty (nebo pro nás: pouhé objekty), musíme okamžitě upozornit, že všechny tzv. „objekty“ (a takovými „objekty“ jsou pochopitelně i vztahy či souvislosti mezi „objekty“ – není jasné, proč Corazzon užívá raději termínu „ties“ místo „relations“ – ale to by vyžadovalo samostatný rozbor) jsou našimi myšlenkovými konstrukty. A nemá-li jít o „pouhé“ objekty, nýbrž o „skutečnosti“, mající vedle vnější (předmětné, objektní) stránky také stránku vnitřní (nepředmětnou, subjektní), museli bychom v důsledku toho vymezit ontologii jako (filosofickou) vědu či teorii, zabývající se jsoucny, která mají obě stránky, tj. předmětnou i nepředmětnou, jenom po jedné stránce, totiž po té předmětné (objektní). Pak by bylo nutno najít pojmenování pro takovou filosofickou disciplínu, která by byla soustředěna buď pouze na nepředmětnou (subjektní) stránku jsoucen, nebo která by trvala na neoddělitelnosti obou stránek a na nepominutelnosti žádné z nich (takže by se zabývala nezbytně oběma). V prvním případě by bylo vhodné mluvit o „méontologii“, ale v druhém případě by bylo třeba nejspíš rozhodnout, zda by „ontologie“ měla v sebe zahrnout také „méontologii“, nebo naopak zda by obojí neměla do sebe pojmout spíše „méontologie“. V každém případě by však bylo třeba trvat na tom, že všechna pravá jsoucna jsou vybavena obojí stránkou, takže žádnou z nich nelze přehlížet a už vůbec ne pomíjet. (Zvláštní pozornost je pak ovšem zapotřebí věnovat případům skupin nebo hromad jsoucen, kterým ovšem ona „vnitřní“ neboli „nepředmětná“ stránka chybí – aniž by ovšem chyběla těm jsoucnům, o jejichž skupiny nebo hromady by šlo.)
(Písek, 081217-1.)

Nicolai Hartmann (1939)

Und ähnlich ist es noch bei Aristoteles. Selbstverständlich operiert er mit Begriffen – da hat man von jeher getan, das tut alles Denken -, als um ein logiches Verfahren; aber auch er draft nicht danach, was für Gebilde da unter seinen Händen entstehen. In jener Zeit fenky man vorwiegend ontologiích, das auf die Form des Gedankens reflektierende Denen der Logik ist est im Entstehen. Es hat eben das Geheimnis der Aussage, Sofie das der logischen Folge erfaßt. Das an sich ebenso naheliegende des Begriffs Indy noch nicht Gegenstand der Reflexion geworden. ...
opravit !
(Aristoteles und das Problem des Begriffs, [1939, Abh.Preuß.Akad.Wiss.], in: 4163, Kleinere Schriften Bd. II., Berlin 1957, S. 103.)

Nicolai Hartmann (1939)

Man kann die These, die her verfochten werden soll, auch so aussprechen: die Entdeckung des Begriffs als solchen ist eine späte Entdeckung, sie gehört nicht den Anfängen der Logik an und gliedert sich zeitlich nicht der langen Reihe grundlegender Entdeckungen ein, welche die alten Pioniere der Logik gemacht haben.
Diese These ist nicht so paradox, wie sie scheint. ...
(Aristoteles und das Problem des Begriffs, [1939, Abh.Preuß.Akad.Wiss.], in: 4163, Kleinere Schriften Bd. II., Berlin 1957, S. 103.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Daniel Rourke (z Londýna) vyvěsil na stránkách Academia.edu svůj text An Ontology of Everything on the Face of the Earth: Abject Materialities from John Carpenter’s The Thing. Stáhl jsem si to, ale ještě jsem to nečetl. Zarazil jsem se hned u nadpisu: jak může někdo mluvit o ontologii „všeho, co je na tváři Země“? Možná, že to pak nějak osvětlí, ale okamžitě mi napadá: buď jde o ontologii všeho vůbec (a nejen toho, co je na této planetě) – anebo o ontologii určitého, tj. konkrétního „jsoucího“ (jsoucna), případně o ontologii určitého úseku či regionu. Pak má v každém z možných užití slovo „ontologie“ poněkud jiný význam; nicméně naprosto nezbytné je především vyjasnit, co vlastně rozumíme pod termínem „ontologie“. Pokud se má ontologie zabývat „jsoucím jakožto jsoucím“ resp. „jsoucím, pokud jest“, můžeme se tázat, zda ono tzv. „všechno“ (pan) vskutku „jest“, má-li svou vlastní jsoucnost (přesněji: své vlastní jsoucnosti), eventuelně, má-li své „bytí“. Vymezení ontologie jako filosofické disciplíny, která se zabývá jsoucím, pokud vskutku „jest“, zřejmě vyžaduje, abychom si nejprve vyjasnili, co to znamená „býti“ resp. „býti jsoucím“ (případně „jestvovati“). Konkrétní důsledek: je vůbec možná ontologie, která by se zabývalo tím, co sice někdy dávno „bylo“, ale už „není“? A zvláště pak ontologie, která by se zabývala tím, co ještě není a co – možná – nastane? Pokud ano, musíme její tématiku rozšířit, takže zahrne i méontologii, anebo naopak ji musíme učinit pouhou částí (a dost málo funkční částí) méontologie. Ontologie, která by se měla vztahovat pouze k tomu, co aktuálně jest, by se nejspíš hrozně vzpírala jakékoli systematice, neboť to, co je „právě teď a právě tady“ aktuálně přítomné, nelze (z teoretických, ale i praktických důvodů) dávat uměle do souvislosti, neboť – alespoň podle Einsteinovy teorie – „aktuální přítomnost“ je vždycky cosi relativního, co nelze stanovit pro celý Vesmír.
(Písek, 121012-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Pokud chápeme „ontologii“ jako (filosofickou) vědu o „jsoucím“ jakožto jsoucím (s odkazem na výměr na počátku 4. knihy Aristotelovy Metafyziky), musíme z jejího oboru vyloučit „bytí“, zajisté opět pokud je nechceme (mylně) chápat jako jsoucí resp. „jsoucno“ (byť nejvyšší či nekonečné apod.). Ale proč nemůžeme „bytí“ chápat jako nějaké zvláštní, mimořádné „jsoucno“? Proč nemůžeme říci, že „bytí jest“? Heidegger uvádí jako argument (spíše ad hominum) analogii: tak, jako o chůzi nemůžeme říci, že ona sama chodí (ačkoli všemu, co „chodí“, je společná právě ona „chůze“), nemůžeme říci ani o bytí, že „jest“, i když všemu, co „jest“, je společné právě „bytí“. Po mém soudu toto přirovnání, tato paralela kulhá, neboť už dlouho se ve filosofické tradici rozlišuje mezi „jsoucností“ a „bytím“ (i když různí myslitelé tyto termíny vymezují různě a nikoli jednotně). V každém případě je třeba při užívání uvedených termínů pracovat s přesně vymezenými významy. Již od dob starých Eleatů (a tedy od Parmenida) se traduje výrok resp. myšlenka Parmenidovi připisovaná, totiž že vskutku (vpravdě) jsoucí „vždy jest“, a že „nikdy nebylo, nikdy nebude“ – tedy že je pouze aktuální a v této své aktualitě celé, úplné (a zároveň neměnné, pokud je to vůbec třeba říkat, když byl takto de facto zrušen čas).Je to základ všech pozdějších tzv. substančních metafyzik, v nichž vše, co bylo v pohybu nebo bylo podrobeno změně, bylo ne-li docela popřeno, alespoň odsunuto stranou, na vedlejší kolej, na nižší rovinu „skutečností“ – bylo tedy nižší, odvozenou, druhořadou „skutečností“ (ne-li pseudoskutečností). To bylo pak důvodem, proč „bytí“ (řecky TO EINAI) bylo zejména ve středověku chápáno jako vyšší, ba dokonce to nejvyšší „jsoucno“, i když v jakémsi nedůstojném kompromisu byly proměny a proměnlivé „skutečnosti“ přece jen nějak akceptovány, ale pouze za předpokladu, že ony změny se týkaly jen něčeho okrajového, méně důležitého, povrchu a vzhledu, a když – opět v duchu Aristotelově – byly připuštěny pouze tam, kde byl k dispozici neměnný základ, „substrát“, „substance“ (´to, co stojí pod, původně řecky HYPOSTASIS, eventuelně HYPOKEIMENON = to, co leží pod, ovšem v tomto případě původně v kontextu gramatickém; už překlady do latiny nápodobou řecké etymologie byly plny nejasností a vnitřních napětí až rozporností – viz subiectum a později obiectum s onou charakteristickou dvojvýznamností, spočívající v odvozování buď od iacio nebo od iaceo). Takže vlastně rozhodující je naše chápání plnohodnotného slovesa „býti“ a jeho tvarů, tedy také „jest“ a „jsoucí“: buď můžeme mít na mysli: právě teď aktuálně jsoucí (a tím i vždycky před někým a pro někoho, kdo je vlastně rozhodující pro to, co je to ono „právě „zde a teď“), anebo můžeme mít na mysli „jsoucí“ ve smyslu „žijící“, tj. časově rozlehlé „jest“, která má vždycky buď nějaké své „bylo“, nebo nějaké své „bude“, eventuelně – většinou – obojí. A právě pro takovéto „jest“ v čase si vyhradíme termín „bytí“.
(Písek, 080205-2.)