Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Samo slovo „korelace“ poukazuje na oboustranný vztah (pokud jde o vztah mezi dvěma členy): mezi A a B je vztah „korelace“ tehdy, když A se vztahuje k B, ale když zároveň se B vztahuje k A. Korelace je tedy vzájemný vztah dvou členů, v němž – v našem případě – A je korelátem B, ale v němž B je zároveň korelátem A. Důležité je si uvědomit, že skutečná (tj. uskutečněná) korelace je – ostatně podobně jako každý skutečný (tj. uskutečněný) vztah čímsi, co se buď událo nebo ještě děje, a to bez jakékoli nezbytné asistence nějakého třetího členu, např. C. Vztah korelace, který musí být uskutečněn nějakým třetím (event. dalším) členem, např. C nebo D atd., je něčím jiným než vztah, který (jakožto výkon) uskutečňují a tím se efektivně k sobě vzájemně vztahují členy A a B bez jakéhokoli dalšího zasahování (intervenování) jakéhokoli dalšího členu. Vztah mezi dvěma členy, který musí být uskutečňován nějakým dalším členem (nebo k jehož uskutečnění je nějakého dalšího členu nezbytně zapotřebí), musí být – na rozdíl od skutečně vzájemného vztahu mezi A a B, vykonávaného jen těmito dvěma členy – považován v jistém smyslu za „abstrahovaný“ či „abstraktní, resp. ještě spíše „konstruovaný“, „přidaný“, tedy „přikonstruovaný“. Proto musíme být při každém „konstatování“ nějakého vztahu obzvláště na pozoru před tím, abychom každý takto konstatovaný vztah nejen bez kontroly objektivovali, ale zejména, abychom takový vztah bez zvláštního zkoumání a bez věcných důkazů považovali za skutečný ve smyslu jeho nezávislosti na jakémkoli (našem) konstatování (tedy na pozorovateli, nebo obecně: na jakémkoli jiném, dalším, ale zapomínaném členu). – Příklad: můžeme nepochybně srovnávat různé výškové stavby, postavené na nejrůznějších místech naší planety, a „konstatovat“, které z nich jsou vyšší než některé jiné. Tak kupř. pařížská Eiffelova věž je nepochybně mnohem vyšší než Petřínská rozhledna (dohodou připusťme, že se měří od paty věže). Ten to vztah mezi oběma věžemi však není „skutečný“ v tom smyslu, že by nepotřeboval ke svému provedení (uskutečnění) žádného pozorovatele resp. výkonu jeho měření. Pařížská věž se nijak nevztahuje k petřínské, a petřínská se nijak nevztahuje k pařížské, tak abychom mohli mluvit o korelaci obou, vykonávané jimi oběma a negarantované ani neprostředkované ničím dalším a nikým dalším. (Na druhé straně však v žádném případě nemůžeme redukovat každý vztah vůbec – a tedy ani každou korelaci vůbec – na výkon pozorovatele resp. třetího (nebo dalšího) členu, ani jej z takového výkonu odvozovat.) (Písek, 050614-2.)

Nicolai Hartmann (1939)

Und ähnlich ist es noch bei Aristoteles. Selbstverständlich operiert er mit Begriffen – da hat man von jeher getan, das tut alles Denken -, als um ein logiches Verfahren; aber auch er draft nicht danach, was für Gebilde da unter seinen Händen entstehen. In jener Zeit fenky man vorwiegend ontologiích, das auf die Form des Gedankens reflektierende Denen der Logik ist est im Entstehen. Es hat eben das Geheimnis der Aussage, Sofie das der logischen Folge erfaßt. Das an sich ebenso naheliegende des Begriffs Indy noch nicht Gegenstand der Reflexion geworden. ...
opravit !
(Aristoteles und das Problem des Begriffs, [1939, Abh.Preuß.Akad.Wiss.], in: 4163, Kleinere Schriften Bd. II., Berlin 1957, S. 103.)

Nicolai Hartmann (1939)

Man kann die These, die her verfochten werden soll, auch so aussprechen: die Entdeckung des Begriffs als solchen ist eine späte Entdeckung, sie gehört nicht den Anfängen der Logik an und gliedert sich zeitlich nicht der langen Reihe grundlegender Entdeckungen ein, welche die alten Pioniere der Logik gemacht haben.
Diese These ist nicht so paradox, wie sie scheint. ...
(Aristoteles und das Problem des Begriffs, [1939, Abh.Preuß.Akad.Wiss.], in: 4163, Kleinere Schriften Bd. II., Berlin 1957, S. 103.)

Nicolai Hartmann (1939(-64))

Man wende hiergegen nicht ein, es müsse doch auch ein „Wesen“ der Substanz und der Kausalität geben. Damit verschiebt man den Begriff der Wesenheit. Denn selbstverständlich steht dieser Begriff in der Mannig¬faltigkeit philosophischer Terminologie nicht fest. Man kann ihn leicht zu einem bloß methodischen Mittel, das Allgemeine im Speziellen heraus¬zuheben, herabsetzen; dann aber ist er nicht mehr geeignet, die Seins¬weise idealen Seins ontologisch zu charakterisieren. Außerdem gehen ja gerade die aufgezeigten spezifischen Realmomente der Substantialität und Kausalität in solchen abstrahierten „Wesenheiten“ nicht auf; sie bleiben heraus, was man auch anstellen mag, sie mit hineinzunehmen. Wie man also das „Wesen“ solcher Kategorien auch fassen mag, man faßt damit doch nur das Unwesentliche in ihnen. Der Sinn des „Wesens“ schlägt in sein Gegenteil um.
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)

Nicolai Hartmann (1939(-64))

... In der Substanz nämlich handelt es sich keineswegs bloβ um ein Substrat, sondern um die Beharrung im Fluß der Veränderung. Sie ist das „Sich-Erhaltende“ im Wechsel der Zustände, dasjenige, was im Strom des Ge¬schehens der Vergänglichkeit widerstrebt. Dieses dynamische Verhältnis kann nur in der realen Welt bestehen; denn es setzt die Dynamik des Geschehens selbst voraus, diese aber ist dem idealen Sein von Grund aus fremd. Die Unveränderlichkeit der Wesenheiten aber hat mit Substantialität nichts zu schaffen; ihre Unberührtheit vom Entstehen und Ver¬gehen beruht auf ihrer Zeitlosigkeit.
Und ähnlich ist es mit der Kausalität. Wäre Kausalität nichts als eine Gesetzlichkeit -- das Kausal-,,Gesetz“ --, so wäre sie freilich auch als Wesenheit faßbar; aber sie besteht nicht darin allein. Sie ist vielmehr die dynamische Reihe der Stadien des Prozesses, sofern diese einander her¬vorbringen oder ineinander übergehen. Sie ist der fortlaufend kontinuier¬liche Nexus, der das zeitlich Auseinanderliegende in eindeutiger, irre¬versibler Abhängigkeit verknüpft und so die Einheit eines Gesamtvor¬ganges erst möglich macht. Etwas derartiges ist im dynamiklosen Reich des idealen Seins ein Ding der Unmöglichkeit. Dort gibt es wohl andere Formen der Determination und Abhängigkeit, aber keine Kausalität.
Man wende hiergegen nicht ein, es müsse doch auch ein „Wesen“ der Substanz und der Kausalität geben. Damit verschiebt man den Begriff der Wesenheit. ...
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)