Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Jaspers píše (3337, S. 37): „Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins.“ Necháme-li zcela stranou, jak Jaspers rozumí onomu „Sein“, můžeme s onou formulací souhlasit za předpokladu, že přísně rozlišíme jsoucna pravá od nepravých. To není snadné, protože to skrývá nemalé problémy, co ještě (nebo už) můžeme považovat za „pravé jsoucno“, abychom tomu mohli přisoudit (přiznat) „bytí“. Ovšem právě pro tuto obtížnost lze s uvedenou formulací souhlasit: jde totiž opravdu o problém ryze filosofický, který jinak než filosoficky řešen (dokonce ani náležitě formulován) být nemůže. Filosofii tedy jde a vždycky půjde o to, ujistit se, resp. vždy znovu se ujišťovat, co je tím „pravým jsoucnem“, tj. co má samu opravdovou skutečnost, protože je nějak spolu sjednoceno, drženo „pohromadě“ tak, že už to není jen hromada. A jenom taková opravdová skutečnost, takové „pravé jsoucno“ vskutku „jest“, je „jsoucí“, má své „bytí“.
(Písek, 110130-2.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Jednoznačně u nás na Bonhoeffera nenavázal žádný theolog, ale vliv jeho odkazu přece jenom přinesl jisté poněkud méně vyhraněné výsledky. O náboženství a nenáboženskosti se diskuse vlastně nikdy pořádně nevedly, ale došlo k vytvoření neformální skupiny tzv. „Nové orientace“ a k vystoupení řady autorů, hlásících se k tzv. „civilní interpretaci“ (mezi nejvýznamnější náleželi Bula a Komárková, ale také Čapek, Šourek, Trusina a další).
(Vyškrtnuto z textu pro KR 1991 …) (Praha, 911226-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O „bytí“ můžeme mluvit jen v případě pravých jsoucen, tj. jsoucen-celků, které jsou vnitřně sjednoceny, integrovány. Hromada, pouhá agregace nemá žádného „bytí“, ani když je „skutečná“ ve smyslu fakticity, faktického výskytu. To pochopitelně vůbec neznamená, že nějakým velmi jednoduchým, „nízkým“ způsobem spolu jednotlivé části, jednotlivé složky „hromady“ nejsou nějak spjaty, ale pak musíme vzít v úvahu, že to nejsme my, kdo smí určovat meze oné „hromady“ (resp. rozhodovat, co k té hromadě náleží a co už ne). A navíc musíme vždy také přihlížet k tomu, zda ony „složky“ hromady nejsou třeba také pouhé „hromady“ vzhledem k oné větší hromadě, která se z nich „skládá“. Pokud ano, nemají také žádného svého vlastního „bytí“, a ona větší „hromada“ jim žádného „bytí“ nezajistí. Naproti tomu ovšem je každá hromada „skutečná“ ve smyslu konstatovatelné fakticity; nicméně pouhá fakticita se omezuje vždy jen na „hic et nunc“, na právě aktuální „jsoucnost“, k níž náleží vše, co je ve zvoleném okruhu zároveň „vedle sebe“, aniž by to mělo jakoukoli další souvislost (aspoň v našem pohledu, nebo také aktualita závisí na našem pohledu). Protože však o aktuální „jsoucnosti“ můžeme mluvit i v případě pravých jsoucen, bude dobré obojí „jsoucnosti“ i terminologicky odlišit. Podržíme proto termín „jsoucnost“ pro pravá jsoucna, zatímco pro hromady a tedy pohled „zvenčí“ zavedeme termín „jestota“. Souvislost mezi „jestotou“ hromady a příslušnými „jsoucnostmi“ jejích subsložek (a pokud i subsložky jsou pouhými hromadami, tedy jsoucnostmi dalších sub-subsložek atd.) musí být buď metodicky a s plným vědomí redukování odložena stranou – anebo blíže zkoumána a rozpoznávána.
(Písek, 110131-1.)