LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel¬ného pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji – není to pojem, nýbrž symbol, pro¬tože o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo¬lovanosti, ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já – zdá se – jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou¬bil svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

... V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno se starým, tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. U Maxe Stirnera a jeho díla Jedinec a jeho vlastnictví je část pravdy. Avšak je nutné tomu dát mysticko-metafyzický smysl. Jsem rozhodně – nejen filosoficky, ale i morálně, životně – proti realismu pojmů, a v tomto smyslu jsem antiplatonik, ačkoliv v druhých ohledech si Platóna velmi cením. Avšak nejsem ani nominalista; pro logický nominalismus neexistuje nerozložitelná jednota osobnosti, její věčný obraz. Spíše jsem již konceptualista, když použijeme tradiční terminologii; nepopírám univerzální, ale myslím si, že univerzální se nachází v individuálním, a ne nad ním. Tím hlavním však je, že považuji za mylné samotné pojetí problému realismu a nominalismu. Avšak realismus pojmů, který uznává primát obecného nad individuálním a podrobuje osobu obecným kvazireálnostem, považuji za zdroj zotročení člověka. Povstání proti moci „obecného“, které vyvolává objektivaci, se mi jeví jako spravedlivým, svatým, hluboce křesťanským povstáním. Křesťanství je personalismus. S tímto je spojen hlavní duchovní boj mého života. Jsem představitelem osobnosti, která povstala proti moci objektivizovaného „obecného“. V tomto tkví patos mého života. Je nezbytné radikálně rozlišovat obecné a univerzální. Moje snaha vybudovat filosofii vně logické, ontologické a etické moci „obecného“ nad osob¬ním se těžko chápe a vzbuzuje pochyby. Možná je příčina v mé malé schopnosti rozvíjet svoje myšlenky a diskurzivně je dokazovat. Avšak jsem přesvědčen, že všechny základy filosofie vyžadují přezkoumání v tomto směru, který jsem vyjádřil. Má to důležité sociální důsledky, ale ještě více důsledky náboženské a morální.
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

... Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. Heretik je svým způsobem velmi církevní člověk a potvrzuje svou myšlenku jako ortodoxní, jako církevní. To je absolutně neaplikovatelné na mě. Nikdy jsem si nedělal nároky na církevní charakter svého náboženského myšlení. Hledal jsem pravdu a prožíval jsem jako pravdu to, co se mi odkrývalo. Historická ortodoxie ser mi jevila jako nedostatečně vesmírná, jako uzavřená, téměř sektářská. Nejsem heretik a nejméně ze všeho sektář, jsem věřící volnomyšlenkář. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 225.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Prohloubení mého filosofického poznávání mě přivedlo k ideji objektivace, kterou sám pro sebe považuji za základní a kterou ostatní obvykle špatně chápou. Nevěřím v pevnost trvalost takzvaného „objektivního“ světa, světa přírody a historie. Objektivní realita neexistuje, to je pouze iluze vědomí, existuje jen objektivace reality, vzniklá určitým zaměřením ducha. Objektivizovaný svět není skutečný reálný svět, je to pouze stav skutečného reálného světa, který může být změněn. Objekt je vyvoláním subjektu. Pouze subjekt je existenciální, pouze skrze subjekt se poznává realita. Toto vůbec není subjektivní idealismus, jak budou mít někteří sklony tvrdit /305/ podle šablonových klasifikací. Podle klasifikace Diltheyho, která vyděluje naturalismus, idealismus objektivní a idealis¬mus svobody, moje myšlení náleží k typu idealismu svobody. Svět doopravdy existuje v ne objektivizovaném subjektu. Již kategorie bytí, která hraje takovou roli v historii filosofie, po¬čínaje Řeckem, je produktem objektivace mysli. Když použi¬jeme Kantovu terminologii, můžeme říci, že bytí je transcen¬dentní iluze. Prvotní život je jiný než toto bytí („ousia“). Prvotní život je tvůrčí akt, svoboda, nositelem prvotního života je osoba, subjekt, duch, a ne „přirozenost“, objekt. Objektivnost je zotročováním ducha, je vyvoláním rozervanosti, izolova¬nosti a nepřátelství subjektů, osobností, duchovních bytostí. Proto poznávání závisí na stupních duchovní jednoty, [e to velmi důležitá myšlenka v sociologii poznávání, které se věnovalo málo pozornosti. Věda poznává objektivizovaný svět a dává člověku možnost ovládnout „přírodu“. Zlo objektivace, tj. nezbytnost, odcizenost, neosobnost, neleží ve vědě a není vědou vyvoláno. „Objektivní“ věda je nejen nutná pro člověka, ale odráží i logos v padlém světě. „Objektivnost“, vyvolání ob¬jektivace, je výrazem (biblického) pádu. Člověk poznává jako vnějškově mu danou realitu to, co je vyvoláno jím samým, porobeností subjektu. „Objekt“ pro mě vůbec neoznačuje to, co poznávám, předmět poznávání, ale vzájemný vztah určitého druhu v existenciální sféře. Během let konečného vypracování mého filosofického nazírání na svět u mě velmi vzrostlo ocenění vědy a kritického filosofického myšlení a vzrostla antipatie k lživým mystickým náladám ve sférách, ke kterým je mystika neaplikovatelná. Nyní si mnohem více vážím významu pozi¬tivní vědy než v letech svého marxistického mládí. Zvláště si cením historické vědy. Avšak sám nejsem standardní typ vědce, /366/ ale jsem existenciální filosof, filosof historie, moralista. S historií filosofie je spojen profétismus, který k sobě vzbuzuje ironický postoj. Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 364-66.)

Henri Bergson (1932)

Tím ovšem překračujeme závěry Tvořivého vývoje. Chtěli jsme se co možná nejtěsněji držet faktů. Neprohlásili jsme nic, co by jednoho dne biologie nemohla ověřit. Než k takovému ověření dojde, přijali jsme výsledky, které nám filosofická metoda, jak ji chápeme, dovolila pokládat za pravdivé. Zde jsme již jen v oblasti pravděpodobného. Musíme si však stále opakovat, že filosofická jistota má stupně, že využívá jak intuici, tak úsudek, a pokud může mít intuice, opírající se o vědu, nějaké pokračování, může jím být jedině mystická intuice. A skutečně, závěry, které jsme tu představili, přirozeně, ač ne nutně, doplňují závěry našich předchozích prací. Tvořivá energie, která by byla láskou a která by chtěla sama ze sebe vydat bytosti hodné lásky, by mohla tímto způsobem rozesít světy, jejichž materialita, jako protějšek božské duchovnosti, by prostě vyjadřovala rozdíl mezi tím, co je stvořené, a tím, co tvoří, mezi řadou rozlišených not symfonie a nedílnou emocí, jež je nechala ze sebe vystoupit. Ve všech těchto světech by životní vzmach a hrubá hmota představovaly dva doplňující se aspekty stvoření, život by byl hmotou, již proniká, rozdělen na různé bytosti, a síly, které v sobě nese, by zůstávaly sloučené, nakolik by to dovolovala prostorovost hmoty, v níž se projevují. Toto vzájemné pronikání nebylo možné na naší planetě; vše nasvědčuje tomu, že hmota, jež tu doplňuje život, je jen málo vhodná k tomu, aby podporovala jeho vzmach. Počáteční impuls tedy vyvolal rozbíhající se evoluční pohyby a neudržel se bez rozdělení až do konce. Dokonce i na linii, v níž proběhlo to nejpodstatnější z původního impulsu, se nakonec jeho působení vyčerpalo, anebo spíše přímý pohyb se proměnil v kruhový. Lidstvo, jež je na konci linie, se točí v tomto kruhu. Takový byl náš závěr. Abychom na něj navázali jinak než pouze nahodilými předpoklady, nezbylo než sledovat to, co /185/ nám ukazoval mystik. Životní proud, který proniká hmotou a je bezpochyby jejím důvodem, jsme jednoduše chápali jako daný. A v případě lidstva, které se nachází na konci hlavní linie, jsme se neptali, zda má nějaký jiný důvod než sebe sama. Mystická intuice tuto dvojí otázku klade tím, že na ni odpovídá. K existenci byly povolány bytosti určené k tomu, aby milovaly a byly milovány, neboť tvořivá energie má být určena láskou. Protože jsou odlišné od Boha, jenž je touto energií samotnou, musely tyto bytosti povstat ve vesmíru, a proto také povstal vesmír. A aby takové bytosti mohly vzniknout v části vesmíru, kterou představuje naše planeta, a pravděpodobně v celé sluneční soustavě, musely vytvořit druh a tento druh vyžadoval spoustu dalších druhů, jež jej připravovaly, podporovaly nebo byly odpadem po něm. Jinde možná existují jen zásadně rozdílní jedinci, pokud se ještě vůbec objevují v množství a jsou smrtelní. A také možná byli vytvořeni naráz a úplně. Na zemi je v každém případě druh, který je důvodem všech ostatních druhů, jen částečně sám sebou. Dokonce by ani nepomyslel na to, aby se takovým stal zcela, kdyby se některým jeho zástupcům nepodařilo osobním úsilím, jež se připojilo k celkové práci života, prolomit odpor, který kladl nástroj, zvítězit nad hmotností, tedy nalézt Boha. Těmito lidmi jsou mystikové. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)