Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Je třeba důsledně rozlišovat mezi objevem a vynálezem. Když je něco objeveno, znamená to, že to tu bylo ještě před objevem. Atomy byl objeveny poměrně velmi pozdě, teprve před několika sty lety, ale některé atomy existují v našem vesmíru téměř od jeho počátku (vznikly jen krátce po Velkém třesku), ostatní vznikaly až ve velmi hmotných hvězdách. Naproti tomu myšlenka (už pojmově strukturovaná), že když cokoli dostatečně dlouho drobíme a sekáme na stále menší kousky, až dojdeme k těm nejmenším, které už dále dělitelné nejsou, musela být vynalezena; také pojem „atomu“ (ostatně jako všechny pojmy) je vynálezem. Z technických vynálezů jsou četné jen napodobením něčeho, co známe i z přírody, ale stejně musely být vynalezeny, nemohly být pouze převzaty nebo okopírovány; některé vynálezy však žádnou předlohu v přírodě neměly (např. kolo nebo střídavý elektrický proud). Docela zvláštní charakter však mají „objevy“, které sice nikdy předtím neexistovaly, přesněji: nebyly předmětnou skutečností, ale v žádném případě nemohou být chápány jako lidské vynálezy (ačkoliv bez nějakých vynálezů nemohly být vůbec objeveny): jde např. o geometrické obrazce jako jsou trojúhelníky, víceúhelníky, kuželosečky apod. Pojem trojúhelníku musel být vynalezen, ale trojúhelník jako geometrický ,obrazec‘ (ani to není zcela vhodné slovo) musel vlastně být jakoby „objeven“, ačkoli víme, že „neexistoval“ ani předtím, ani potom – pokud dáváme slovu „existence“ nějaký podobný význam jako je „výskyt“ ve světě, ve vesmíru. Něco podobného však platí i pro vše, co může být míněno, myšleno, myšlenkově chápáno („uchopováno“), i když s tím obvykle mohou být spojeny mnohem větší problémy, než jakých si jsme vědomi v případě geometrických útvarů. A tam se náš požadavek přesného a důsledného rozlišování mezi objevem a vynálezem začíná jevit jako problematický, přinejmenším jako příliš zjednodušující. (Snad je zbytečné připomínat, že sama slovo „vynález“ není také zcela šťastné, protože je založeno na hlavním nosném slovu „nález“, jehož význam se od „objevu“ příliš neliší; proto také není na škodu, když si při každém použití slova „vynález“ budeme připomínat , že to je něco jako umělý výtvor.) (Písek, 050716-1.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Takový typ filosofie by bylo zcela chybné smíchávat s filo¬sofií pragmatismu nebo s filosofií života. Personalistická revoluce, která doopravdy ještě nebyla na světě, znamená svržení moci objektivace, přírodní nezbytnosti, osvobození subjektů-osob, průlom do jiného světa, do duchovního svě¬ta. Ve srovnání s touto revolucí jsou všechny revoluce, které ve světě proběhly, nicotné. Moje definitivní filosofie je filo¬sofie osobní, spojená s mou osobní zkušeností. Zde je sub¬jekt filosofického poznávání existenciální. V tomto smyslu je moje filosofie více existenciální než filosofie Heideggera nebo Jasperse. Mohu říci, že jsem zažil zkušenost prvotní svo¬body a – v souvislosti s ní – i to tvořivě nové, ale také zlo; také ostrou zkušenost osoby a jejího konfliktu se světem obecné¬ho, světem objektivace, zkušenost vyjití z moci obecného, zkušenost lidskosti a soucitu, zkušenost o člověku, který je jediným předmětem filosofie. Pokoušel jsem se vytvořit mýtus o člověku. Ve zkušenosti o člověku měl nesmírný význam Nietzsche. Ten prožil pateticky, vášnivě, trýznivě téma, které vyjádřil s neobyčejným talentem – téma, jak je možný vrchol, hrdinství, extáze, jestliže není Bůh, jestliže Boha zabili. Avšak zabitým se ukázal nejen Bůh, zabitým se stal i člověk a vznikl děsivý obraz nadčlověka. Fenomén Nietzscheho je existen¬ciální dialektikou o osudu člověka. Pro mě to mělo veliký význam. V Nietzscheovi jsem cítil eschatologické téma.
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 369.)

Alfred North Whitehead (1941)

V období posledních šedesáti nebo sedmdesáti let podstoupila progresívní civilizace evropských národů jednu z nejhlubších změn v dějinách lidstva. Byl postižen celý svět, ale původ má tato revoluce u národů západní Evropy a Severní Ameriky. Záleží ve změně hlediska. Vědecké myšlení se rozvíjelo jednotně v téže linii po čtyři století, totiž … /21/ … Změna zasáhla všechny odvětví myšlení. V této kapitole zdůrazňuji hlavně posun v rozvoji matematického poznání. Mnoho z těch objevů, jež působily na vznik této revoluce, bylo učiněno o století dříve před dekádou, kterou jsme si zde zvolili jako konečné vyvrcholení. Ale jejich vzájemné působení se v rozsáhlé míře uplatnilo až v padesátiletí po roce 1880. Mohu dodat, jen tak mimochodem, že vedle hlavního tématu, jímž je matematika a dobro, má tato kapitola také ukázat, jak se myšlení pomalu vyvíjí z epochy do epochy přes útržkovité objevy. Bez tohoto poznání nelze pochopit ani Platóna, ani kteréhokoliv jiného filosofa.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matem. a dobré a jiné eseje, Praha 1970, str. 20-21.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 76.)