Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Aristotelés jako první vymezil ontologii jako filosofickou disciplínu, ačkoliv samo pojmenování od něho nepochází, ale je mnohem pozdější (do frekventovanějšího užívání ve filosofii tento termín uvedl zejména Christian Wolff). Aristotelovo vymezení se nesnadno překládá (a vykládá), a musí být v každém případě vždy znovu interpretováno. Jde tedy o disciplínu („vědu“, „vědění“), která se zabývá „jsoucím jakožto jsoucím“ resp. „jsoucím, pokud jest“. To bylo vždy vykládáno tak, že jde o jsoucí, které aktuálně, tj. právě teď a zde, „jest“. A protože šlo o to, aplikovat toto pojetí na konkrétní jsoucna, která nemusí být a vlastně nikdy nejsou celá najednou „zde a teď“, bylo třeba s důrazem předpokládat (a trvat na tom), že uprostřed vší proměnlivosti, charakteristické pro každé běžné jsoucno, je vždycky něco trvalého a neměnného, co zajišťuje identitu takového jsoucna po celou dobu jeho trvání (a všech jeho proměn). Ontologie se tedy nezabývá jsoucnem v jeho proměnlivých okamžitých stavech, nýbrž jen tím, co garantuje identitu tohoto jsoucna tím, že to nepodléhá žádným změnám. Takto bychom mohli charakterizovat „starou“ ontologii. Naproti tomu „nová“ ontologie musí být pojata jinak: nic „podstatného“, tj. „stojícího pod“ či „ležícího pod“ proměnami jsoucna nelze najít a soustředit se na to, aniž bychom ono jsoucno vlastně ztratili (obětovali). To, co je uprostřed „bytí“ a tedy proměn každého jsoucna relativně „neměnné“ (tj. mnohem trvalejší než příslušné jsoucno) a co pochází z doby před vznikem onoho jsoucna a přetrvá i jeho zánik, nemá s tímto jsoucnem samým nic principiálně společného, ale představuje jen jakýsi materiál pro jeho ustavení, výstavbu a individuální „vývoj“. Samo pojetí „substance“ (původně řeckého HYPOKEIMENON, tedy „subiectum“ v původním, starém významu) je třeba odložit do „muzea“ dnes již nepotřebných a nepoužitelných pojmů. Naopak je nutno se soustředit na to, co vlastně aktivně (a jak zdůrazňuje Masaryk, „spontánně“) sjednocuje, integruje nějaký proces proměn takovým způsobem, že mu tak vyznačuje jak jeho počátek (vznik), tak i jeho konec (zánik), ale zejména vnitřní sjednocenost (ne tedy jenom vnější ohraničenost) celého „jeho vlastního“ průběhu. Nová ontologie tedy musí především zásadně počítat s rozdílem mezi pravými a nepravými „jsoucny“: nepravá jsoucna jsou buď pouhé hromady, anebo jsou „vymezována“ a „sjednocována“ zvenčí, zvnějšku, jen v přístupu nějakého vnějšího subjektu, zatímco pravá jsoucna jsou sjednocována zevnitř, niterně – a to právě se musí stát jedním z centrálních témat nové ontologie: nitro a niternost – a ergo nepředmětnost a „subjektnost“.
(Písek, 060522-4.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Nicolai Hartmann (3474, S. 1 – 1939) formuloval své pojetí ontologie následovně: „Das erste Anliegen der Ontologie geht dahin, die Frage nach dem „Seienden als Seienden“ in ihrer vollen Allgemeinheit zu klären, sowie sich der Gegebenheit des Seienden grundsätzlich zu versichern. Mit dieser Aufgabe hat es die Grundlegung der Ontologie zu tun.“ V prvním bodě mu tedy jde o „vyjasnění otázky“ po „jsoucím jakožto jsoucím“, tudíž otázky resp. tématu formulovaného původně Aristotelem (to on hé on). Obvykle se této formulaci rozumí tak, že „jsoucím“ se můžeme zabývat po mnoha různých stránkách, takže zabývat se „jsoucím jakožto jsoucím“ znamená odhlížet ode všech těchto rozmanitých stránek a soustředit se jen na to, že a pokud takové jsoucí „jest“, tj. pokud je právě a pouze „jsoucí“. Nechceme-li se spokojit s truismem (banalitou, trivialitou) – zejména protože hraničí s velkým neřešeným problémem, zda všechna jsoucna „jsou“ stejným způsobem, což se na první pohled zdá být těžko přijatelné – musíme si alespoň předběžně připustit otázku, zda a v jakém smyslu se lze zabývat jsoucím také pokud není, tedy „jsoucím jakožto nejsoucím“. To nás pak vede k onomu druhému bodu, Hartmannem uváděnému, totiž k otázce povahy toho, jak je nám něco jsoucího (jsoucno) „dáno“, eventuelně jak se nám jsoucí „dává“. Pochopitelně se proto nyní musíme tázat také po tom, zda, jak a pokud se nám jsoucí „nedává“, nebo také jak nám je „nedáno“. A pak následuje nutně otázka, zda se můžeme nejen dotazovat, ale zda můžeme také nějak přistupovat ke jsoucímu, pokud se nám samo nedává a zda ono „nedané“ můžeme přece jen nějak poznávat. To vše se nám jako problém (či spíše celá problematika) „jsoucího“ otvírá, zejména když se budeme zabývat povahou toho, jak „jsou“ události jako integrované (sjednocené) „kusy“ dění, jež mají svůj počátek, svůj průběh i svůj konec.
(Písek, 110307-1.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1940)

... Mohlo to být také formulováno jako rozdíl mezi prvotním a druhotným vědomím. Druhotné vědomí je spojené s rozpadem na subjekt a objekt; ono objektivizuje poznávané. Prvotní vědomí je pohrouženo v subjekt jako prvotní realita, nebo – lépe – v něm je dána totožnost subjektu a objektu. V posledních letech jsem formuloval tento problém jasko odcizení v procesu /121/ objektivace jedině původního subjektivního světa. Objektivní svět je produktem objektivace, je to svět padlý, rozpadávající se a spoutaný, ve kterém se subjekt nedotýká poznávaného. Vyjádřil jsem to nedávno v paradoxu: subjektivní je objektivní, objektivní je však subjektivní, protože subjekt je vytvoření [výtvorem – lvh] Boha, objekt ale vytvoření [výtvorem – lvh] subjektu. Subjekt je noumenon, objekt však je fenomén. Myslím si, že zvláštnost mé filosofie spočívá především v tom, že jinak chápu realitu než většina filosofických učení. Realita pro mne vůbec není totožná s bytím a ještě méně je totožná s objektivností. Svět subjektivní a personalistický je jediný původně reálný.
(Vlastní životopis, př. M. Válková, Olomouc 2005, str. 120-21.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel¬ného pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji – není to pojem, nýbrž symbol, pro¬tože o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo¬lovanosti, ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já – zdá se – jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou¬bil svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

... V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno se starým, tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. U Maxe Stirnera a jeho díla Jedinec a jeho vlastnictví je část pravdy. Avšak je nutné tomu dát mysticko-metafyzický smysl. Jsem rozhodně – nejen filosoficky, ale i morálně, životně – proti realismu pojmů, a v tomto smyslu jsem antiplatonik, ačkoliv v druhých ohledech si Platóna velmi cením. Avšak nejsem ani nominalista; pro logický nominalismus neexistuje nerozložitelná jednota osobnosti, její věčný obraz. Spíše jsem již konceptualista, když použijeme tradiční terminologii; nepopírám univerzální, ale myslím si, že univerzální se nachází v individuálním, a ne nad ním. Tím hlavním však je, že považuji za mylné samotné pojetí problému realismu a nominalismu. Avšak realismus pojmů, který uznává primát obecného nad individuálním a podrobuje osobu obecným kvazireálnostem, považuji za zdroj zotročení člověka. Povstání proti moci „obecného“, které vyvolává objektivaci, se mi jeví jako spravedlivým, svatým, hluboce křesťanským povstáním. Křesťanství je personalismus. S tímto je spojen hlavní duchovní boj mého života. Jsem představitelem osobnosti, která povstala proti moci objektivizovaného „obecného“. V tomto tkví patos mého života. Je nezbytné radikálně rozlišovat obecné a univerzální. Moje snaha vybudovat filosofii vně logické, ontologické a etické moci „obecného“ nad osob¬ním se těžko chápe a vzbuzuje pochyby. Možná je příčina v mé malé schopnosti rozvíjet svoje myšlenky a diskurzivně je dokazovat. Avšak jsem přesvědčen, že všechny základy filosofie vyžadují přezkoumání v tomto směru, který jsem vyjádřil. Má to důležité sociální důsledky, ale ještě více důsledky náboženské a morální.
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)