Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

... Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. Bytí je pojem či před¬stava, a ne existence. Reálnost bytí je reálností predikátu a znamená, že něco existuje, a ne, že prostě existuje. Moje filosofie nepatří k ontologickému typu, k typu filosofie Parmenida, Platóna, Aristotela, Plótína, Akvinského, Spinozy, Leibnize, Hegela, Schellinga, V. Solovjova, ačkoliv to mi ne¬překáží v tom, abych si všech těchto filosofů vysoce vážil. Nejvíce nepřátelský vztah mám k veškeré naturalistické meta-fyzice, která objektivizuje a hypostatizuje procesy myšlení, vynáší je do vnějšku a přijímá je jako „objektivní reálnosti“, které aplikuje na ducha, jako kategorie substance, tedy natu-ralizuje ducha. Moje filosofie je filosofií ducha. Duch je však pro mne svoboda, tvůrčí akt, osobnost, společenství lásky. Potvrzuji primát svobody nad bytím. Bytí je odvozené, je již determinací, nezbytností, je již objektem. Možná, že některé myšlenky Dunse Scota, nejvíce ze všech J. Böhma a Kanta, částečně Maine de Birana, a samozřejmě Dostojevského jako metafyzika, považuji za ty, které předcházejí mému myšlení, mé filosofii svobody. Pravoslavní, katolíci, protestanti, cítící sebe sama jako ortodoxní, velmi kritizovali mou ideu nestvo¬řené svobody, viděli v ní nekřesťanský dualismus, gnosticis¬mus, omezení všemohoucnosti Božství. Ale já jsem měl vždy dojem, že mě nechápou. Objasňuje se to pravděpodobně nejen nedostatkem pozornosti, ale i mým sklonem myslet antinomisticky, paradoxně a iracionálně, či přesněji, vést myšlení k iracionálnímu. Všechna teologicko-metafyzická učení, která se staví do protikladu s mým „dualismem“, jsou v podstatě jádrem formy racionalismu, ničícího tajemství, a nepravdivě popisují duchovní zkušenost; nechtějí znát tragismus, rozporuplnost, iracionálnost. Tradiční teologicko-metafyzická učení musí neodvratně vést k ideji předurčení, která je mi nejvíce antipatická. Nevyznávám dvoubožství a vůbec nejsem manicheistou. Vždyť manicheismus nechápe svobodu, mně tolik drahou. Za hranicemi postavení se mezi protiklady, Bohem a nestvořenou svobodou, popisujícího naši duchovní zkušenost na této straně, leží transcendentní božské tajemství, ve kterém se všechny protiklady stírají, ve kterém je nevysvětlitelný a nevýslovný božský svět. Je to sféra apofatického poznávání Boha.
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 366-67.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali „modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)

Martin Heidegger (1954)

... Das Fragen baut an einem Weg. Darum ist es ratsam, vor allem auf den Weg zu achten und nicht an einzelnen Sätzen und Titeln hängenzubleiben. Der Weg ist ein Weg des Denkens. Alle Denkwege führen, mehr oder weniger vernehmbar, auf eine ungewöhnliche Weise durch die Sprache. ...
(Die Frage nach der Technik, in: G. Neske, Pfullingen 1954, S. 15.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Je základní rozdíl mezi člověkem, na kterého se tážeme (který je „předmětem“ našeho tázání), a člověkem, který se sám táže. Zvláštní však je, že tázat se na člověka, tj. tázat se, co to vlastně je „člověk“, dokáže jen člověk; jinak řečeno: jen člověk se dokáže tázat sám na sebe a tázat se, kým vlastně je. Svým způsobem lze říci, že člověk je tvor, který se táže; je to „výměr“ podobný Aristotelovu ZÓON LOGON ECHON. Jedním ze základních problémů je ovšem, co se vlastně děje s člověkem, který se táže sám na sebe, když tu otázku staví tak, že nejenom odpověď na ni, ale už sama otázka jej zpředmětňuje, tj. zbavuje něčeho, co je pro něho bytostně důležité, „podstatné“. V čem ostatně spočívá ono zpředmětňování? V tom, že člověk, který se takto (na sebe) táže, už předem počítá s tím, že je bytostně spjat s tím, co jej charakterizuje jako daného, již jsoucího. Takový člověk se již tou otázkou zpředmětňuje tím, že abstrahuje, odhlíží od toho, že je také (a možná především) tím, čím „ještě není“. A neplatí to jen ve smyslu individuálním a tedy jedinečném, i když právě tento význam je pro každého velice důležitý, ale platí to i ve smyslu obecném, zahrnujícím všechny lidské bytosti. A pak ovšem také velice záleží na tom, zda je otázka míněna tak, že už předem víme, koho mezi lidi zahrnout a koho ne (tedy na hledisku, např. míníme-li „člověka“ jako bytost biologickou a zoologickou, tedy např. odkdy budeme fylogeneticky počítat, že už jde o člověka, a to v kontextu vývoje na této jediné planetě, nebo budeme-li mínit rozumnou bytost, ať pochází odkudkoli z vesmíru a je biologicky ustrojena jakkoliv odlišným způsobem, apod.). Tento způsob tázání a všechny tyto a podobné otázky mají svou důležitost také v souvislosti s otázkou tzv. lidských práv. Ona ironizace některých fundamentalistických přírodovědců (ale někdy i jiných pohrobků pozitivismu a osvícenství apod.), zda budeme uznávat i „lidská práva“ šimpanzů a vůbec primátů, nebo obecně všech živých bytostí atd. atp., je zřetelně spojena s vnucováním předsudku, že vlastně mezi lidskostí člověka a živočišností zvířete není žádný zásadní rozdíl. Tady bychom mohli zavést jakousi mez či hranici: jakmile se nějaká živá bytost začne tázat sama na sebe a bude chtít vědět, čím nebo kým je, musíme ji zařadit mezi lidské bytosti. Možná, že toto rozdělení je hlubší a závažnější než počátek rituálů, mýtů a religiozity. Vždy´mýty představují – jak říkal Patočka – odpovědi na otázky, které ještě nebyly položeny. Člověk začíná být člověkem až tam, kde si takové otázky začíná klást. (Písek, 050801-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Otázka je nějak formulovaným výsledkem („produktem“) tázání, tj. aktu dotazování. K tomuto jakoby zpředmětněnému „produktu“ (konstruktu) se tážící se subjekt (člověk) může vracet, aby si jej připomínal (a dále s ním nějak pracoval) stejně jako s každou jinou podobně „zpředmětněnou“ myšlenkou. Ale tak jako nemyslíme obvykle toto zpředmětnění, když mluvíme o „myšlence“, tak ani v tomto případě nemáme na mysli ono zpředmětnění, když mluvíme o otázce. V některých souvislostech však v obou případech náhle přeskočíme od jednoho k druhému; právě proto je třeba obojí odlišit a vždycky dbát na to, co vlastně míníme resp. co je míněno (třeba v dialogu). Tak jako musíme rozlišovat mezí myšlenkou jako aktem, výkonem myslícího subjektu a tím, co je „myšlenkou myšlenou“, tj. tím, k čemu se může vztahovat i někdo jiný, třeba náš partner v dialogu rovněž jako myslící subjekt, aniž by to nutně znamenalo, že hned přejdeme k nějaké „reálné skutečnosti“, podobně musíme rozlišit tázání mínící (akt tázání) od míněného dotazovaného, přičemž to, nač se dotazujeme, nemusí být nutně zaměřeno na nějakou „reálnou skutečnost“ resp. na něco z ní nebo na ní, co zatím nevíme.
(Písek, 080404-1.)