LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Václav Písecký (1482-1511)

A plodné, ušlechtilé humanistické snahy Píseckého krásně vyjadřuje věnování, jež napsal Řehoři Hrubému, ,Jazyku českého milovníku‘, posílaje mu svůj překlad Řeči Isokratovy k Demonikovi, jejž Hrubý taktéž přijal do svého velkého Sborníku jako ,Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný, kterýž jest m. Václav Piesecký, jsa u Vlašiech na učení, z řeckého jazyku v český přeložil, ježto toho před ním žádný z Čechuov neučinil nikdy‘. Jak vzácný to zjev u českého humanisty šestnáctého věku, řečtinu klásti nad latinu a mateřštinu svou řečtině na roveň! Posílá překlad řeči řecké, aby Hrubý ,porozuměti mohl, jak rozdielní a mnohem užitečnější sú řečníci řečští nad latinské, zvláště k napravení mravuo‘… Zvolil překlad z řečtiny, aby ,zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buď německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali‘. Seznal pak, ,že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: jak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí a velmi nesnadně ná/280/sleduje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký, tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysloviti muože‘. Nemluví o vyspělosti a umění, jimiž ovšem latině se nerovná, ale mluví o přirozenosti naší řeči, jsa přesvědčen, ,že, kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka prvnější Čechové byli užívali, anebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější i hojnější.‘ A Písecký nemluvil naplano: řecká prostota a jadrnost, jevící se v jeho smýšlení (,Měj se dobře. Píšiť k tobě během přátelským, zanechav „ráčení“, „milosti“ a „vámkanie“; neb mi se to samému nelíbí‘), zní i z překladu řeči Isokratovy. Překládá věrně, neparafrazuje, a přece lahodně a česky: jeho sloh je ,vzorem dobré češtiny‘ a po staletí, až na počátek nové naší literatury, nenalézá soupeře stejně znamenitého.
(ex: Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 279-80.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)