Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Ladislav Hejdánek (2014)

„Hromada“ je – jak samo slovo ukazuje – chápána jako pouhé nahromadění něčeho, co k sobě jinak nechová žádné vztahy: jde-li např. o hromadu cihel nebo kamení, pak se předpokládá, že mezi jednotlivými cihlami nebo kameny není žádná souvislost, která by mohla zakládat onu „hromadu“ jako nějaké skutečné, samostatné jsoucno: jednotlivé cihly nebo kameny prostě nahodile a mrtvě leží vedle sebe a vůbec na sebe nijak nereagují. A tak se sám pojem (samo pochopení) „hromady“ stává čímsi vysoce problematickým, neboť v tomto světě lze vždycky najít nějaké souvislosti, které i z „hromady“ dělají něco víc než „pouhou hromadu“: všechna skutečná (pravá) jsoucna na sebe nějak reagují; jsoucno zbavené reaktibility je jsoucnem jen virtuálním. To znamená, že třeba cihly nebo kameny nějak na sebe nahromaděné nejsou jen nahodile vedle sebe, ale „působí“ na sebe i na okolí třeba gravitačně (přesněji: svým nahromaděním deformují resp. zakřivují prostor ve své blízkosti). To má velký význam třeba i v kosmologii a kosmogenezi. Ve Vesmíru se vlastně setkáváme pouze s „hromadami“ – s mraky plynu a prachu, jež drží pohromadě gravitace, s hvězdnými a planetárními soustavami, s hvězdokupami, s galaxiemi a skupinami či kupami galaxií, atd. A protože je zřejmé, jakým pravidelnostem („zákonitostem“) ve svém chování jakoby podléhají, jak vznikají, vyvíjejí se a eventuálně končí či zanikají, mluvíme a počítáme s jejich „evolucí“, která přece jen něčím připomíná jakousi životu podobnou organizovanost. (A zároveň podobně platí také jakási individuální odlišnost a samobytnost každé z podobných „hromad“, která rovněž připomíná situaci ve světě pozemských živých bytostí, které také řadíme do různých skupin, druhů a rodů apod.) Jak se zdá, žádné naprosto na ničem dalším nezávislé „entity“ se v našem světě nevyskytují; pojetí „nezávislé existence“ je zřejmě něčím jen předsudečným a fiktivním, jak ostatně už kdysi řekl a napsal Whitehead.
(Písek, 141224-3.)