Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

Ladislav Hejdánek (1957)

Východiskem pojetí J. Zemana je these, že subjektem je vše, co má schopnost odrazu. Snad mu v tom byla motivem myšlenka, kterou na několika místech naznačil Lenin a na níž po řadě let postavil Todor Pavlov důležitou partii své teorie odrazu, totiž že i nejnižší formy hmoty mají schopnost odrážet. Dr. Zeman však učinil krok dál právě tím, že odrážející hmotu pojal jako subjekt v ontologickém smyslu. K subjektu tedy nemusí patřit vědomí; subjektem je nejen živočich a rostlina, ale dokonce atom a elektron. I atom a elektron mají schopnost odrážet. Ovšem právě o takových odrazech nízké a nejnižší úrovně říká dr. Zeman velice málo; stejně málo říká o postavení a působení subjektu ve světě, přestože otázku považuje za důležitou.
Nelze než souhlasit s J. Zemanem, když pojímá subjekt jako něco vlastního samotné realitě, tedy nikoli cizího, od ní různého. S tohoto hlediska nutně ovšem vyplývá drem Zemanem nevyslovený závěr: je-li schopností odrazu charakterizována skutečnost jako taková (včetně nejnižších úrovní) a je-li právě touto schopností odrazu konstituován subjekt, znamená to, že se sama objektivní realita presentuje vždy jako subjekt resp. jako množství subjektů. Ponechme stranou speciální otázku, co máme považovat za nejprimitivnější subjekt, tj. za subjekt nejnižší úrovně (bude to kvantum?) a učiňme rázné opatření proti možnému nedorozumění. Nejde tu o převrat v pojetí skutečnosti, nýbrž o nové pojetí subjektu. Jestliže je skutečnost chápána jako nesmírné množství subjektů, není tím vydávána za cosi subjektivního, nýbrž je to naopak subjekt, který je pojímán jako cosi skutečného, objektivně existujícího, objektivně reálného. Subjekt je stavebním kamenem reálného universa a proto musí sám být reálný, materiální. Abychom se vyhnuli terminologickým nesnázím, užívejme vedle adjektiva subjektivní ještě adjektiva subjektní. Realita má vždy též subjektní (nikoli subjektivní) charakter. Je ovšem vážná otázka, zda realita vskutku není ničím víc než nesmírným množství subjektů rozličných úrovní. Taková redukce by byla sotva oprávněná. Vždyť např. souvislosti, jimiž jsou subjekty mezi sebou svázány resp. jimiž je každý subjekt zakotven, vázán na veškerou ostatní realitu, jistě nelze chápat jako samostatné subjekty. Podobně je tomu se zákonitostmi, bez nichž se neobejde žádné pojetí skutečnosti. Rovněž kvality nemohou být vždy pojaty jako subjekty. Odraz sám také není subjektem, nýbrž je vždy odrazem nějakého subjektu. Skutečnost je tedy mnohem rozmanitější, tvárnější, bohatší, než aby mohla být pojata jako mnohost subjektů a nic víc. Cílem zavedení ontologického pojetí subjektu není zjednodušovat skutečnost, nýbrž objevit její novou stránku. …
Cílem zavedení ontologického pojetí subjektu není zjednodušovat skutečnost, nýbrž objevit její novou stránku. Toto pojetí má především metodický charakter: při zkoumání kterékoli skutečné věci, procesu, události, vztahu a souvislosti se budeme vždy ptát po jejich subjektu, tj. po subjektu (nebo subjektech), k němuž se podstatně vztahují. Jinými slovy, budeme se ptát nejen po jejich předmětné, objektní stránce, ale rovněž po jejich stránce subjektní, která byla moderní vědou pomíjena. Ptáme-li se po subjektu, je to výrazem našeho přesvědčení, že není jen povrch věcí, nýbrž vskutku i to, co je pod ním: neboť pod vnějšími vztahy věcnými, objektními jsou ještě relace vnitřní, subjektní. U každé věci najdeme nekonečnou rozmanitost jejích souvislostí s jinými věcmi, avšak ona sama není pouhým souhrnem, spletí, uzlem souvislostí, do nichž je zaklesnuta; je tu také něco, co je „pod“ těmito všemi souvislostmi a „za“ nimi, co je ve věci, co je subjektem oněch souvislostí, co je věc (proces, událost atd.) jako subjekt. Bylo by ovšem neporozuměním, kdybychom tuto věc samu čili věc jako subjekt chápali jako něco, co trvá uprostřed změn, které se dějí jen na povrchu. Subjekt sám je změnou, je děním resp. děje se, je procesem, událostí. Jestliže přece trvá, není to pro jeho neměnnost, nýbrž proto, že se aktivně uchovává, že se k sobě vrací, tj. že není ve své událostnosti a procesuálnosti orientován prostě odněkud někam, nýbrž od sebe někam, což předpokládá i orientaci k sobě. To je základ pro jeho sebeobnovování.
Jaký význam má skutečnost, že kupř. atom je schopen odrážet? Odraz je skutečný, jen pokud se uskutečnil, projevil uplatnil. Jak se uplatní odraz atomu? Ovšemže v reagování na prostředí, s nímž je atom nejúže svázán nesčetnými souvislostmi. Schopnost odrážet musí jít ruku v ruce se schopností takové odrážení uplatnit v reagování, v chování subjektu v dané situaci. To s sebou nese, že subjekt musí nutně mít možnost modifikovat své chování, své reakce. Čím je subjekt nižší, tím je taková možnost omezenější. Nicméně ani u nejnižšího subjektu nemůže být zcela redukována, vyloučena. Na základě této schopnosti modifikovat své reakce neboli na základě své reaktibility je subjekt tak nízké úrovně, jako je atom nebo molekula, schopen se začlenit do živého organismu nesrovnatelně vyšší úrovně jako živý a nikoli mrtvý, pasivní „stavební kámen“. Ale takové reaktibilitě atomu či molekuly nesmíme rozumě ve smyslu pouhého přizpůsobování něčemu, co tu už jest (totiž danému živému organismu), nechceme-li si uzavřít cestu k pochopení vzniku živého organismu nebo vůbec subjektu vyšší úrovně. Vyšší subjekt se může prvotně vytvořit jen tak, že řada nižších subjektů uplatní svou reaktibilitu jedním směrem, totiž směrem k integraci na vyšší úrovni. Přitom však nemohou reagovat leč na sebe navzájem a na ostatní prostředí, jehož úroveň není vyšší, ale často právě nižší než jejich vlastní. Směr k vyšší úrovni proto nemůžeme postihnout jako pouhou reakci; je to reakce, ale nejenom reakce, nýbrž zároveň akce, která vykročí z daného okruhu souvislostí a jde za ně a nad ně, Jestliže odmítneme pojmout i nejnižší subjekt jako něco aktivního, zatarasili jsme si trvale cestu k pravdivému pochopení celé složité skutečnosti.
(Subjekt a skutečnost, in: Vesmír 36, 1957, č. 6, str. 212-214.)