Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Rozpad vědění resp. principiální pluralita cílů poznávání a vědění, jak se stále víc prosazuje v nové a zejména nejnovější době, nese spolu vážně nebezpečí, že veškeré vědění, kdysi dávno Řeky chápané jako EPISTÉMÉ, se stane mozaikou nebo ještě spíš hromadou jednotlivých poznatků, které jsou spolu spojovány a kombinovány podle momentální potřeby „technické praxe“. Rozpadá se vědění vůbec, rozpadají se jednotlivé vědecké obory na podobory, na jednotlivé praktické „vědecké dovednosti“, každý experiment je v rámci vědeckého postupu jen epizodou, ceněnou podle výsledku. To je ovšem zcela nepřípustné ve filosofii: epizodické filosofování přestává mít eo ipso filosofický charakter, protože každý argument poklesá na pouhé argumentum ad hominem, přesněji ad viam hominis, tj. platí jen pro určité aktivity a určité záměry a cíle. A kdyby se filosofie stala vědou, tj. jednou z věd, byla by tak vztažena buď k mnoha (a nejrůznějším) cílům, anebo třeba i jedinému cíli – ale tím cílem by opět bylo něco konečného. Filosofie však musí mít cíl „nekonečný“, řečeno s Brochem, nebo přesněji a výstižněji: cíl „nepředmětný“, kterého nechce a nemůže chtít dosáhnout, ale na němž se ustavičně orientuje a právě vůči kterému si jedině může uchovávat resp. vždy znovu sjednávat a vždy znovu obnovovat svou vnitřní sjednocenost (pochopitelně pronikavě odlišnou od systematičnosti a vnitřní logické nerozpornosti). Každý filosof je povinen hledat a vždy znovu budovat svou myšlenkovou integritu (spjatou velmi těsnými svazky s integritou celoživotní) na základě a ještě spíše v rámci svého vztahu k Pravdě, který je především otevřeností, ale také nasloucháním a posloucháním, poslechnutím jejích pokynů a jejího vedení. Bylo kdysi hrubou chybou, že se sjednocenost filosofování hledala – podobně jako v geometrii a vůbec matematice – v prvních (eventuelně „posledních“ principech, ultima principia). Pravda je takovým principem, ale je to ne-jsoucno, tj. princip čili počátek „ne-daný“, ne-udělaný, ne-hotový, ne-jsoucí – tedy MÉ ON.
(Písek, 070907-6.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Filosofování zčásti svou povahou náleží ne-li vysloveně mezi různá „umění“, tedy při nejmenším do jejich velké blízkosti, a to v obojím smyslu, tedy jako mezi „dovednosti“ (má své řemeslné nároky), ale také jako mezi „múzičnosti“ (tj. schopnosti a připravenosti nechat se inspirovat a přímo vést jakousi „múzou“). V obojím smyslu se však filosofování ode všech druhů uměleckých projevů a činností čímsi velmi podstatným liší; rozhodující váhu má ovšem především specifická odlišnost filosofické „múzičnosti“: múzou filosofovou není nějaká polobohyně, ale – máme-li užít analogických výrazových prostředků – sama nejvyšší Bohyně, totiž Pravda. A to má své velmi závažné důsledky dokonce i pro „řemeslnou“ stránku filosofování: pro filosofa mohou být někdy naprosto závazné důvody, proč být opatrný v usilování o co nejvyšší „řemeslnou dokonalost“ (kterou často obdivujeme na velkých hudebních skladatelích nebo mistrech umění výtvarných apod.). To známe dobře i z některých jiných oborů, např. z rétoriky: naprostá rétorická dokonalost se může zcela míjet s vlastním cílem, totiž s přesvědčivostí.
Filosofování se však v některých jiných ohledech blíží (má a musí blížit) také vědám, tj. odborným disciplínám, které dávají veliký důraz na logickou provázanost již dosaženého a zesoustavněného vědění s jednotlivými detailními poznatky, tj. na přísnou spjatost a propojenost vědecké teorie s vědeckou praxí. Filosofie se nemůže a nesmí vzdát systematičnosti, ale její vztah k budování systémů je značné odlišný od toho, jak se k systému vztahují odborné vědy. Pro filosofa nesmí být systém cílem, ale jen prostředkem, který zůstává fungovat ve službách filosofické kritičnosti. Rozhodující je však jiný rozdíl: vědy se stále více specializují, soustřeďují se na určitou část, určitý výsek skutečnosti, zatímco filosofie si takové soustředění může dovolit jen dočasně a pouze metodicky, zatímco stále musí mít na zřeteli veškerou skutečnost, snad celek skutečnosti (přičemž to, že veškerou skutečnost lze považovat za „celek“, považuje jen za prozatímní hypotézu, kterou je třebas stále přezkušovat a třeba i problematizovat, ovšem nikdy tak, že by se pevným východiskem a stanoviskem či „jistotou“ stal opačný předpoklad, totiž že „veškerenstvo“ celkem není).
(Písek, 081119-1.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Raymond Aron (19551983)

Takovýto pohled ovšem opomíjí dvě věci: na jedné straně společenské postavení a původ příjmů, na druhé teoretický nebo praktický účel dané profesionální činnosti. Dnes bychom například Pascala, příslušníka vysoké buržoazie pocházejícího z významné rodiny, či rytíře Descarta mohli označit za intelektuály. V 17. století by však nikoho nenapadlo řadit je do této kategorie, protože se vědě věnovali jakožto amatéři. Posuzujeme-li kvalitu ducha nebo činnosti, nejsou amatéři o nic méně intelektuály než profesionálové, ale společensky se touto činností nedefinují. V moderních společnostech počet profesionálů roste a počet amatérů klesá.
(7185, Opium intelektuálů, Praha 2001, str. 220-21.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Všechny nové myšlenky se rodí z myšlenek starých, ale docela jinak, než jak se všechny organismy rodí ze svých předků a posléze rodičů. Každá nová myšlenka (téměř každá) začíná tím, že se pokouší o něco, co vypadá jako popření nějaké myšlenky staré. Popření nikoli ve smyslu odmítnutí a odhození, nýbrž naopak ve smyslu uchopení něčeho, co vlastně uchopit nelze; nemůžete přece „uchopit“ něco, co tu před vámi není. Před vámi jsou nějaká písmena, nějaké řádky, ale slova a jejich smysl si musíte vymyslet sami; nebo k vám doléhají nějaké zvuky, ale porozumět jim jako nějakému ústnímu sdělení, to vyžaduje nejen vaši pozornost a chuť tomu porozumět, ale také schopnost si vymyslet to, co chtěl promlouvající říci. Proto také naslouchání výkladu nějakého myslitele nebo pozorné čtení jeho textu začíná tím, že se pokoušíte ze zvuků nebo napsaných nebo tištěných znaků dospět k tomu, co nejsou ani zvuky ani znaky, ale co je nějak „za nimi“ či „pod nimi“ (také se někdy říká „mezi nimi“, ale to není zrovna nejlepší způsob, i když ho někdo použije pro celé řádky). Ty zvuky nebo ty znaky, ta psaná nebo tištěná písmena jen slouží k tomu, aby vás vedla jinam, tedy nikoli k sobě, ale k významům, k smyslu toho, co autor mínil. A to není ani slyšet, ani vidět – tomu musíte porozumět, to se musíte pokusit pochopit, a to nejde jinak, než že to znovu vymyslíte. Slyšené nebo přečtené vás vede k tomu, abyste si vymýšleli spoustu nových věcí, na které byste jinak nejspíš nepřišli, které by vás pravděpodobně nikdy nenapadly a s kterými by se jinak vaše vlastní myšlenky asi minuly. Jenže na tom všem je nejdůležitější to, že se s žádnou cizí myšlenkou nikdy nemůžete setkat tak, že ji máte prostě před sebou, nýbrž jen tak, že si ji sami vymyslíte (ovšem nějak inspirováni a navedeni, ale to na věci nic nemění). Důležitost četby filosofických textů je proto mimořádně důležitá; ale tak, jako text může řádně přečíst jen ten, kdo číst umí (a kdo zná jazyk toho textu a mnoho různých konotací jednotlivých slov atd. atd.), tak může náležitě přečíst filosofický text jen ten, kdo je schopen filosoficky myslit, a to znamená také: kdo je i filosoficky připraven to s porozuměním přečíst. Takže tu první formulaci musíme brát trochu s rezervou: nové myšlenky se mohou rodit jen za předpokladu, že znáte myšlenky staré, ale se starými myšlenkami se můžete opravdu setkat, jen když máte nějaké myšlenky vlastní. A protože ty vlastní myšlenky bývají většinou odněkud zaslechnuté, velmi často se pak ukáže, že ty vaše vlastní myšlenky vlastně vůbec nejsou vaše vlastní, ale že je měli na mysli už mnozí lidé před vámi. Ale ty staré myšlenky, které – jak se říká – k vám dolehli, aniž víte jak, jste si přece jenom museli vymyslet nejprve sami, tak říkajíc na zkoušku, abyste je teprve později mohli opravovat a domýšlet. (Písek, 050709-1.)