LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Jan Patočka (1948)

Nestačím-li na otázky nyní, není to důvod k naprosté rezignaci. Hlavní je nepoddávat se. Nepoddávat se je vůbec hlavní mravní preceptum. Descartes neměl pravdu se svou provizorní morálkou, která byla pravidlem chytrého konformismu cum reservatione mentalis. Provizorní morálka, která riskuje, že zůstane definitivní, musí být pravidlem nonkonformismu. To proto, že je to morálka jasného vědění či antisomnolence.
S tím souvisí, že prvním pravidlem musí být, mít sebe v hrsti a bojovat proti všemu, co nás činí jen pasivním stavem, jen něčím setrvačným. Jen objektem, nikoli subjektem rozumění: tím, kde je chápán, aniž sám chápal.
Odtud pravidlo, že kde člověk vidí lidi podléhat bezprostřednímu a malému, udělá nejlépe, zvedne-li kotvy. Das Allzumenschliche ist das Unmenschliche. Kde lidé nejsou hladoví jako vlci a bystrozrací jako draví ptáci, tam není budoucnost.
(Z toho se zdá vyplývat, že pro konflikt, který se chystá, je SSSR v lepší morální kondici než oponent. Ovšem nesmíme zapomenout, že hladovost ještě sama není bystrozrakost. Jsou dva druhy zaslepenosti: krátkozrakost a zkreslené vidění. Sytý je krátkozraký. Hladového snáze svádí).
15.I.48
(ex: Deník VII (4): 15.I.1948 – 3.III.1948 – přepis, 3072.)

Friedrich Nietzsche (1888)

Je známo, že požaduji na filosofovi, aby se stavěl mimo dobro a zlo – aby měl ilusi morálního soudu pod sebou. Tento požadavek vyplývá z názoru, jenž byl mnou poprve formulován: že vůbec není morálních pravd. Morální soud má společné se soudem náboženským to, že věří ve skutečnosti, jichž není. Morálka je pouze výkladem jistých zjevů, přesněji řečeno, nesprávným výkladem. Soud morální, stejně jako náboženský, náleží jistému stupni nevědomosti, na kterém chybí i pojem skutečna, rozlišování mezi skutečným a smyšleným: takže „pravda“ na takovém stupni označuje samé věci, jež zveme dnes „domněnkami“. Potud morálního soudu nelze nikdy bráti doslova: neboť jako soud obsahuje vždy jen protismysl. Jako semiotika je však neocenitel/74/ný: zjevuje, alespoň vědoucím, nejcennější skutečnosti kultur a niter, jež nevěděly s dostatek, aby sebe samy „chápaly“. Morálka je pouze značkovou řečí, pouze symptomatologií: třeba již věděti, oč jde, abychom z ní měli užitek.
(7564, Soumrak model, přel. A.Breska, Votobia, Olomouc 21995.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Jan Patočka (1977)

Bez mravního základu, bez přesvědčení, které není věcí oportunity, okolností a očekávaných výhod, žádná sebelépe technicky vybavená společnost nemůže fungovat. Morálka však zde není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě k tomu, aby člověk byl člověkem. Nedefinuje ji člověk podle libovůle svých potřeb, přání, tendencí a tužeb, nýbrž ona to je, která vymezuje člověka.
Proto se domníváme, že je na čase, aby tyto jednoduché, ale bolestnou zkušeností dlouhých desítiletí ověřené teze, které každý nějak pociťuje, ujasněně pronikly vědomí všech, a že je k tomu vhodná doba. Proč?
Pojem lidských práv není nic jiného než přesvědčení, že i státy a celá společnost se staví pod svrchovanost mravního cítění, že uznávají něco nepodmíněného nad sebou, co i pro ně je závazně posvátné (nedotknutelné), a že svými silami, jimiž tvoří a zajišťují právní normy, míní přispět k tomuto cíli.
Totéž přesvědčení žije i v jednotlivcích a je základem pro plnění jejich povinností v životě soukromém, pracovním i veřejném. Jedině v souladu s ním existuje skutečná záruka toho, že lidé nejednají jen pro výhody nebo ze strachu, nýbrž svobodně, ochotně, zodpovědně.
(Čím je a čím není Charta 77, in: Češi I., Praha 2006, str. 429.)