Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Je však třeba si uvědomovat, že víc než dvou a půl tisícileté „soužití“ řeckých a židovských tradic všeho druhu mělo myšlenkově vliv dvojího druhu: jednak řecká pojmovost silně poškozovala zejména odkaz proroků a eo ipso samého Ježíše z Nazaréta, který na prorockou linii navazoval a který ji dovršoval. Helenizace tzv. „křesťanské zvěsti“ způsobila nemalé škody a vytvořila značné překážky opravdovému porozumění Ježíšovu „radostnému poselství“ (jak mu dnes nově musíme rozumět na rozdíl od pozdějšího „evangelia o Kristu“). Na druhé straně však celá tato transpozice uchovala byť touto nepříliš vhodnou formou také velmi mnohé z toho podstatného, neboť nebyla nikdy natolik neprůsvitná, aby vždy znovu nedávala prohlédat lepším duchům k jádru staroizraelského odkazu, bez něhož nelze porozumět ani Ježíšovi a jeho dobrému poselství, jeho „dobré zprávě“. Já jsem hluboce přesvědčen, že celé dosavadní dějiny křesťanského myšlení (k němuž samozřejmě počítám třeba i oba velké problematické kritiky stávajícího křesťanstva, jakými jsou Kierkegaard a Nietzsche, a celou plejádu dalších jimi ovlivněných myslitelů pozdějších) byly a dosud jsou m.j. obrovským kadlubem nejrozmanitějších pokusů o start nového způsobu myšlení, které už také v minulosti mělo a i dnes má některé výsledky, na něž je naprosto nezbytné se vší vážností navázat a i dále navazovat. V těch dosavadních evropských myšlenkových dějinách se totiž vskutku něco i pozitivního stalo, a my tomu musíme správně porozumět. Správné porozumění vůbec neznamená se prostě existujícím trendům přizpůsobit, ale správně rozpoznat, které z nich po důkladném rozkousání a rozžvýkání spolknout a které naopak jednoznačně ,vyvrhnout z úst‘ (formulace Kralických), tj. vyplivnout. – Jaký je tedy závěr? Ke staré (a dodnes vlivné) řecké tradici se nemůžeme prostě a naivně jen „obrátit zády“, a na druhé straně nemůžeme jedinou a dostačující spásu vidět v nějakém „návratu“ k nejlepším tradicím hebrejským. To je tedy ten hlavní rozdíl mezi oběma dvojicemi: zpředmětňující myšlení musíme důsledně pronásledovat všude, kde si dělá nárok na to, být výhradním a jediným správným prostředkem (a ne pouhou redukcionistickou a jen velmi omezeně „pomocnou“ metodou), a nikdy nesmíme přestat poukazovat na jeho jen relativní oprávněnost a velkou omezenost (ať už má třeba v přírodních vědách pověst sebe lepší). A na druhé straně se musíme už od Starých Řeků, ale také z celé pozdější evropské tradice čerpat inspiraci pro jakousi „nápodobu“ toho, jak umně dokázali převádět narativitu do pojmovosti – i když někdy vskutku odstrašujícím způsobem. My se u nich totiž musíme něčemu naučit, až se budeme pokoušet něco podobného programově dělat s odkazem hebrejského myšlení, ovšem včetně poučení, jak se vyhnout těm omylům a chybám, jichž se dopustili oni (a podobně musíme selektivně navazovat na leccos ze středověkého i novověkého a současného myšlení, zatímco stejně selektivně musíme vyřazovat vše, co se prokázalo a ještě prokáže jako omyla a chyba). A k tomu cíli musíme ta „staré“ co nejlépe vskutku znát či spíše znovu poznávat (a nespokojovat se s dosavadními „klišé“, jak nám je předkládá většina i velmi odborné, filosoficky však nedostatečně poučené či vzdělané) sekundární literatury.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-2.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Pojmové myšlení řeckého typu si samo nevystačí a nikdy si nevystačilo; vždycky je sice zapotřebí „formalizovat“, ovšem jen některé struktury (a dokonce jen některý jejich typ), ale dát dohromady rozsáhlejší „texty“ nelze bez prostředků narativity (příkladem jsou třeba Principia mathematica autorů B. Russella a Alfred North Whiteheada). Odmítání narativity starých mýtů a mytických vyprávění nikdy nemohli starořečtí filosofové dotáhnout až do konce; jejich odmítání každé narativity, pokud šlo třeba o „bohy“, je sice pochopitelné, ale bylo motivováno spíše emotivně než racionálně (přestože se jako racionální ohlašovalo a samo pociťovalo). Až Platón si toho byl do jisté míry vědom, ale umožnil tak později také nejrůznější pokusy o „rehabilitaci“ či „restauraci“ filomytičnosti a filosofisujících mýtů, což rozhodně nebylo jeho úmyslem. Ovšem každá, byť relativní restaurace narativity s sebou vždy zároveň a volky nevolky přináší větší nebo menší restauraci mýtu a mytologičnosti. Někdy může mít rehabilitace narativity vážné a důležité důvody, a pak je třeba se mít mimořádně na pozoru před oživováním filomytičnosti a před nárůstem a atraktivitou tzv. mytologismů (termín Landsbergův). Obrana před takovým nebezpečím však nesmí být spojována s odmítáním narativity.
(Písek, 111228–3.)