Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Každá událost má svůj vlastní počátek v budoucnosti; aktuální přítomnosti nabývá (dosahuje) tím, že se „zvnějšní“ („zpředmětní“). To může udělat pouze tím, že vstoupí do světa konkrétních událostí a že na některé tyto konkrétní události jednak zareaguje, jednak je eventuálně pojme (a vintegruje) do procesu svého uskutečňování. K tomu cíli ovšem musí iniciovat některé své akce, jimiž přesáhne (překročí) rámec svého pouhého uskutečňování, a to nemůže udělat bez toho, že ustaví (vytvoří, konstituuje) svůj vlastní subjekt. Takový subjekt ovšem nemůžeme chápat jen jako výtvor, produkt ani konstrukci, vůči které by se ať už sama aktivní událost, ať už jakákoli jiná na této aktivitě zatím nezúčastněná událost mohla vztáhnout jako k čemu sobě vnějšímu. Proto hovoříme o tom, že toto „vytvoření“ subjektu můžeme pojmout také jako jakousi změnu události samé, totiž změnu, jíž se událost aktivně stane sama (,svýmʻ) subjektem (ovšemže tak, že se sama stane subjektem). Musím přiznat, že ani jedna z obou uvedených formulací nemůže být považována za dostatečně vyhovující. Protože však mne zatím jiná formulace nenapadá, musíme podle okolností někdy užít jedná z nich, zatímco jindy a v jiném kontextu té druhé.
(Písek, 150205-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Proč vlastně nemůžeme říci, že událost „má“ svůj subjekt? A ovšemže to má důsledky i pro formulace, jako že si událost musí svůj subjekt ustavit, vytvořit, neboť z toho pak se musí zdát, že po vytvoření subjektu ta událost svůj subjekt ergo „má“. Na počátku minulého století to velmi dobře postihl Ferdinand Ebner (1909), když napsal: „Man hat das Selbst niemals, man kann es nur sein. Es ist niemals Objekt, sondern immer nur Subjekt.“ To je pro mne důvodem, proč vždy znovu připomínám, že stejně platná (byť také ne zcela dostačující) je výpověď, že událost se stává subjektem. A je to vlastně ještě složitější: událost je subjektem, i když na sobě resp. na svém subjektu nepracuje – je zkrátka nedostatečným, nedobrým, „nepravým“ subjektem. Dalo by se snad říci také toto: událost je sama svým subjektem pouze virtuálně, dokud se tento její subjekt neemancipuje z pouhého provázení průběhu události, jež zatím nenavázala žádné skutečné kontakty se svým okolím, tj. jež se dosud jakoby nezapojila, nezařadila do svého osvětí resp. zprvu jen okolí. Zároveň však platí, že každý subjekt je spjat se svou událostí, neboť bez ní by nebyl naprosto ničím. Subjekt tedy není něčím samostatným, co by mohlo být k události jen přidáno, připojeno. Nicméně v čemsi odlišném, snad i odděleném od události má svůj „původ“, totiž v tom, čemu říkám „akt víry“.
(Písek, 150212-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Subjekt je zásadně non-objekt, tedy ne-předmět. Pokud si událost ustaví svůj subjekt jakožto ne-předmět, zároveň se s ním jaksi ztotožní (tj. jakožto událost se stane subjektem), tedy se také změní (tato změna se nutně stává součástí jejího událostného dění). Z hlediska subjektu resp. co do subjektnosti se ovšem ihned po té, co byl ustaven, mění také právě ustavený subjekt: přestává být ryzím (čistým) ne-předmětem a dostává se mu ztotožněním s právě proměněnou událostí vnější, předmětné stránky, což znamená, že se z ryzího ne-předmětu stává konkrétem (či konkrescencí), tj. srostlicí nepředmětné a předmětné stránky. Subjekt se ovšem nemůže stát, tj. nemůže ani být skutečností, pokud k této konkrescenci nedojde: teprve srůstem s událostí se subjekt stává skutečností. A naopak z hlediska události se onen srůst ukazuje jako proměna události v konkrétum a tedy v předmětnou resp. vnitrosvětnou skutečnost. Aby se událost, která původně ještě vnitrosvětnou skutečností není (zatím zůstává událostí pouze virtuální), mohla takovou „reálnou“ (termín je sice nevhodný, ale zatím je vžitý) skutečností stát, musí se „vydat k dispozici“ jiným událostem ve své blízkosti jakožto předmětná (tedy mající předmětnou stránku), tj. stát se dostupnou jejich „působení“. Toto působení okolních událostí nemůžeme prostě ztotožnit s jejich jednotlivými akcemi, protože událost-subjekt jakožto jednotlivá má omezenou schopnost na ně reagovat (má poměrně nízkou úroveň reaktibility); tím dochází k tomu, že událost-subjekt je s to reagovat na okolní události většinou až jako na určité množství, ale jen ve výjimečných případech individuálně. Podobně tomu je zajisté opačně: také jiné události-subjekty jsou podle úrovně své reaktibility schopny zareagovat na onu první událost-subjekt jako takovou pouze ve výjimečných případech, zatímco běžně na ni ze svého okolí (či prostředí) jednotlivě nereagují, neboť jim splývá s ostatními v jakousi neurčitou „sumu“ působení těch ostatních. To ostatně vyplývá z toho, že vnitřní (subjektní) stránka každé skutečné (pravé) události je zvnějška (tedy od jiných událostí) běžnou jejich reaktibilitou nepřístupná a nedosažitelná.
(Písek, 150301-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Pokud chceme objasnit, co míníme „událostí“ (nebo jaký význam má slovo „událost“ v našem pojetí a použití), musíme ji vymezit pojmově, tj. nasoudit (ustavit) ji jako pojem (přesně: jako intencionální předmět nebo ne-předmět). A protože jsme příliš navyklí ke každému nasouzenému pojmu přiřadit jakoby se samozřejmostí příslušný intencionální předmět (objekt), dochází tak – jaksi rovněž se samozřejmostí – k tomu, že „událost“ míníme (myslíme, myšlenkově „uchopujeme“ atd.) jako nějaký („reálný“) předmět, tj. předmětně. Tak dochází hned k dvojímu myšlenkovému pochybení: kupř. událost, která si ještě nevytvořila svůj subjekt (tj. nestala se subjektem), nemá sice ještě žádný vnějšek, žádnou předmětnou stránku, ale tím je dáno, že ještě není „reálně“ skutečná, takže nemá smysl mluvit o její „niternosti“. Naproti tomu tam, kde si událost svůj subjekt už vytvořila a má tedy smysl mluvit také o její předmětnosti (na rozdíl od subjektnosti a vedle ní), nemůže být dostatečně popsána ani analyzována, dokud přicházejí v úvahu pouze její vnější, předmětné rysy. A vzhledem k tomu, že v dnešní době nemáme vypracovány lepší, přesnější prostředky jejího myšlenkového uchopování a předvádění (čímž myslíme co nejpřesnější pojmovou práci s intencionálními ne-předměty), musíme – snad jen dočasně – rezignovat na logické metody stanovování pojmové nadřaděnosti a podřaděnosti apod., a musíme myšlenkově pracovat s dnes dostupnějšími způsoby identifikace pojmu resp. jejího intencionálního modelu (v tomto případě ne-předmětu), např. také s metodou narativní (mnohem vhodnější pro popis a charakteristiku dějů, zejména pak událostních dějů). Pochopitelně pak nebudeme mít k dispozici formálně logickou identifikaci intencionálního ne-předmětu, takže nějaký čas se bez ní budeme muset obejít. Jsem však přesvědčen, že to neznamená nic definitivního, ale že dříve nebo později budeme schopni vše nejen relativně vylepšit, ale posléze snad i vytvořit jinou, novou „logiku“.
(Písek, 150301-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Jsem vždy znovu na rozpacích, co je vhodnější: říci, že událost má svůj subjekt, anebo že událost sama je subjektem? V každém případě totiž platí, že subjekt náleží k události jakožto celku (bez subjektu událost nemůže „ex-sistovat“, tj. nemůže se „dít“, nemůže vykonávat své bytí, ale na druhé straně zase také platí, že událost jakožto (pravý) celek není totožná s touž událostí jakožto subjektem. Subjekt je totiž vždy nejen subjektem události samé, ale zároveň také subjektem jejího osvětí (přičemž událost není totožná se svým osvětím, neboť sama vykonává své bytí jakožto bytí události, které se vymezuje proti vnějšku, a to v rámci osvětí, do něhož ten vnějšek sice nějak proniká, ale rozhodně nevykonává „bytí“ tohoto svého osvětí). To nás nutně musí upozornit na dvojí „vztah“ události, totiž „navenek“ a „dovnitř“. Tím, jak se událost děje (tj. jak vykonává své bytí), utváří nejen sebe jakožto událostné dění, ale také jakési pole kolem sebe (teoretičtí fyzikové by doplnili: časoprostorové pole – ale kdo ví, zda jde nebo musí vždy jít o pouhé čtyři dimenze?!). Veškeré vztahy navenek se „dějí“ tímto mediem (prostřednictvím), které lze popisovat jako „osvětí“, a proto nikdy nemohou být redukovány na to, co je „výsledkem“ (rezultátem, produktem) těchto aktivních vztahů. Ale událost při tom stále musí pečovat o svou integritu, tedy o „sebe“ – a to může dělat jen tak, že se efektivně stará o svou vydělenost ze svého „okolí“ (nejen osvětí), o své meze či hranice, bez nichž by nemohla udržet svou celkovost. A obojí tuto starost a péči nedokáže událost zastávat jen tím, že se děje a jak se děje, nýbrž musí si k tomu ustavit svůj subjekt, resp. musí se sama stát subjektem, schopným vykonávat oba dva druhy zmíněných vztahů, vztahy navenek a také vztahy dovnitř, vztahy „k „sobě“ a ke svému nitru, ke své „nepředmětnosti“.
(Písek, 121008-1.)