LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2002)

Nejstarší a tedy první institucí, která se zabývala organizací myšlenkové práce a náročného myšlenkového (řekli bychom „vědeckého“, kdyby to slovo dnes neznamenalo něco jiného, totiž specializaci na úzký obor otázek) „výzkumu“, byla Platónova a platónská Akademie, založená roku 387 př.Kr. v Athénách. V Tuskulských hovorech (1976, s. 31; 4566, s. 10-11n.) se Cicero přiznává k vědomému napodobení „starého sókratovského způsobu, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů“ (správně má být přeloženo: vyvracením názorů druhého); uvádí hned, že „Sókratés věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.“ [Haec est enim, ut scis, vetus et Socratica ratio contra alterius opinionem disserendi. Nam ita facillime quid veri simillimum esset inveniri posse Socrates arbitrabatur.] A právě tento „sókratovský“ způsob si jako první literárně osvojil jeho největší žák, Platón, a předvedl to mnohonásobně ve svých dialozích. Cicero tak vyslovil – sice poněkud nepřesně a ne zcela domyšleně, takže my to budeme muset opravovat – něco základně významného: myšlenkové zkoumání chce dospět k pravdivosti (opět chyba v překladu, Cicero nemluví o veritas, nýbrž o verum), a základní metodou je tu metoda dialektická (té se o něco později dovolává Cicerónův Učitel: „To nemáš ani povrchní znalosti dialektiky?“ – s. 35 českého překladu). Podle toho bychom mohli říci, že filosofie je nutně záležitost dialogická, tedy záležitost ne jednoho, ale více lidí, kteří spolu rozmlouvají, třeba i polemicky, ale zcela zásadně tak, že si navzájem naslouchají. Naproti tomu dialektika je vlastně jen logika, i když se v jejích postupech pracuje s protiklady a protikladnými názory. Abychom mohli obojí náležitě rozlišit s ohledem na původní kořeny slova, musíme přistoupit k jisté konstrukci. Metoda dialektická odhaluje rozpory, aby vysvitla nedržitelnost jedněch ve prospěch druhých; dialektika nehodlá najít a odhalit něco nového, nýbrž jen vyloučit nesprávná, nedržitelná tvrzení. Právě proto v dialektice platí, že každý výrok je pravdivý nebo nepravdivý; a cílem dialektiky je především ten nepravdivý odhalit a tím zvrátit, popřít. Naproti tomu metoda dialogická si nedělá iluze o tom, že ze dvou protikladných výroků lze alespoň jeden vyvrátit a tím (snad) podpořit ten druhý. Spíše předpokládá (to je právě to sókratovské !), že nikdo neví nic určitého. Ale v rozhovoru lze společnými silami (a ovšem dobrou vůlí, to je také důležité) dospět k nahlédnutí, které neměl na počátku nikdo z rozmlouvajících, ale které se jim společně otevřelo, když se pokoušeli proti sobě argumentovat. (Písek, 020820-1.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Jednoznačně u nás na Bonhoeffera nenavázal žádný theolog, ale vliv jeho odkazu přece jenom přinesl jisté poněkud méně vyhraněné výsledky. O náboženství a nenáboženskosti se diskuse vlastně nikdy pořádně nevedly, ale došlo k vytvoření neformální skupiny tzv. „Nové orientace“ a k vystoupení řady autorů, hlásících se k tzv. „civilní interpretaci“ (mezi nejvýznamnější náleželi Bula a Komárková, ale také Čapek, Šourek, Trusina a další).
(Vyškrtnuto z textu pro KR 1991 …) (Praha, 911226-3.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)

Ladislav Hejdánek (2001)

Základní problém lidských práv spočívá v tom, zda a jak uznáváme jejich respektabilitu a závaznost bez ohledu na individuální i společenské zvyklosti a tedy nezávisle na místní a dobové morálce, vůbec na lidské subjektivitě, vědomí, schopnosti porozumět, poznat atd. A to je ovšem problém, který se netýká výhradně jen tzv. „nezadatelných lidských práv“, nýbrž mnoha významných skutečností, bez nichž si už nedokážeme představit civilizovaný a zkultivovaný lidský život, a to stejně individuální (subjektní) jako všestranně a všeobecně intersubjektní, komunikativní, společenský. Právě proto nemůže být tento základní problém interpretován a řešen jako problém speciální, např. právní, ale musí být pochopen jako jen jedna stránka, jedna tvář problému dalekosáhlejšího a hlubšího, tedy problému základně (fundamentálně) filosofického. K tomu cíli ovšem je třeba objasnit, co to vlastně znamená, že nějaký problém je třeba chápat nejen filosoficky (to je vlastně zásadně možné u všech problémů, tedy i u velmi úzce speciálních), ale jako problém filosofický. Filosofickým problémem totiž zdaleka není každý problém, jímž se filosofie může zabývat. Ale zatímco neexistuje žádný problém (ani žádný obor problémů), jímž by se filosofie nemohla zabývat, filosofický problém je nepřístupný nefilosofickým přístupům a interpretacím. Z toho pak vyplývá, že uspokojivě a v úplnosti nemůže být problém lidských práv ani náležitě předestřen, natož řešen žádnou speciální metodou, a tedy ani žádnou odbornou vědou, tedy ani vědou právní. Nemůže však být vyhražen ani právní filosofii, pokud ji chápeme jako součást právní vědy (a nikoli jako celou filosofii). Jestliže je problém lidských práv v jisté své rovině problémem širším a obecnějším, hlubším, tj. problémem nejen povahy tzv. lidských práv, ale třeba také problémem povahy uměleckého nebo myšlenkového díla, pak ani právní filosofie nemá k dispozici prostředky, jak se touto složkou či rovinou lidských právy zabývat. Právě to máme na mysli, když zdůrazňujeme, že každá filosofická disciplína musí být celou filosofií (ovšemže přednostně soustředěnou na jistý okruh problematiky, neboť jinak to ani není možné, neboť zabývat se vším najednou nelze). V tom smyslu filosofie práva není součástí ani složkou právní vědy, a ani filosofie umění není součástí ani složkou dějin umění ani umělecké kritiky, atp., nýbrž je (a musí být) vždycky nikoli součástí (tedy částí) filosofie, nýbrž filosofií celou, i když ve všech směrech neprovedenou (ale proveditelnou, a to tak, že je z toho, co provedeno bylo, možno srozumitelně a v hrubých rysech spolehlivě domýšlet, jak by ta filosofie asi mohla vypadat). (Písek, 011127-1.)