LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)

Paul Tillich (1949)

Řecké slovo pro pravdu znamená: odhalování skrytého. Pravda je skrytá a musí být objevena. Přirozeně ji nikdo nevlastní. Přebývá v hlubině, pod povrchem. Povrch naší existence se mění, neustále se pohybuje jako vlny v oceánu, a proto je klamný. Hlubina je věčná, a proto je jistá. Tím, že čtvrté evangelium užívá řeckého slova, při/215/jímá řecké pojetí pravdy, ale současně je přetváří. ,Činit pravdu‘, ,být v pravdě‘, ,pravda se stala‘, ,já jsem pravda‘ – všechna tato spojení naznačují, že pravda v křesťanství je něco, co se stává, něco, co se váže na určité místo, určitý čas a k určité osobnosti. Pravda je něco nového, něco, co Bůh činí v dějinách, a proto něco, co se činí v individuálním životě. Pravda je skrytá, pravda je tajemství – v křesťanství stejně jako v řeckém myšlení. Ale tajemství pravdy v křesťanství je událostí, která se stala a která se znovu a znovu stává. Je to život, osobní život, zjevení a rozhodnutí. Pravda je proud života soustředěný v Kristu, aktualizovaný v každém, kdo je s ním, kdo žije v božím společenství, v církvi.V řeckém myšlení může být pravda pouze nalezena. V křesťanství je pravda nalezena tehdy, když je činěna, a činěna tehdy, když je nalezena. V řeckém myšlení je pravda manifestací věčné, nehybné bytnosti věcí. V křesťanství je pravda nové stvoření, které se uskutečňuje v dějinách. Proto je v křesťanství opakem pravdy lež, a ne mínění, jak tomu bylo v Řecku. Rozhodnutí pro či proti pravdě je rozhodnutí o životě a smrti a je totožné s rozhodnutím, v němž je Kristus přijímán či odmítnut. Nemůžeš mít pouze mínění o Kristu poté, co jsi mu stál tváří v tvář. Můžeš pouze činiti pravdu tím, že jej následuješ, nebo činit lež tím, že ho zapíráš. Proto není možné z něj udělat učitele pravdy mezi – či nad – jinými učiteli pravdy. Tím bychom oddělili pravdu od Krista a odlišili rozhodnutí pro pravdu od rozhodnutí pro něho (stejně jako rozhodnutí pro Platónovo učení není totéž jako rozhodnutí pro Platóna). Ale právě toto rozdělení čtvrté evangelium popírá, když nazývá Krista pravdou, ,která se stala‘, a když jeho následovníky nazývá těmi, kdo jsou v pravdě, a proto jsou schopni pravdu činit.
Křesťanská teologie vyrůstá z takového konceptu prav/216/dy, který nepřipouští žádné rozdvojení teorie a praxe, protože tato pravda je zachraňující pravda. Teologie by měla být jako kruh, kde nejvzdálenější prvky historických, vzdělávacích a filozofických teorií jsou namířeny do středu, k pravdě, kterou je Kristus. Žádné vyjádření, které přímo či nepřímo neobsahuje spásnou pravdu, není teologické. A ,spásná pravda‘ znamená onu pravdu, která je činěna; spásná pravda je v tom, ,kdo činí pravdu‘.
(Činění pravdy, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, přel. Zvonimír Šorm, Kalich, Praha1990, str. 214-16.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Theologie, jak jí dnes rozumíme, by bývala nikdy nevznikla, kdyby nedošlo k setkání obou pro Evropu rozhodujících kulturních a myšlenkových tradic, totiž židovské a řecké (přesně: židovské tradice s poklasickou tradicí řeckou). Dokladem je ostatně samo pojmenování „theologie“. Původně totiž šlo o termín předkřesťanský a výslovně filosofický; pro Aristotela byla theologie první a nejvyšší teoretickou filosofickou disciplínou (vedle matematiky a fysiky); theologie byla tedy částí filosofie. To se v křesťanské tradici, zejména středověké, změnilo v poměr obrácený: filosofie se stala jakýmsi podbudováním theologie, která se svou povahou s filosofií nekryla, ale mocně ji přesahovala. Po celou tuto dobu, tedy v období ještě předkřesťanském a potom i křesťanském byla theologie, jak je z názvu patrno, považována za vědu, jejím předmětem je „Bůh“, tedy vědu o Bohu. Toto pojetí už dnes pro mnoho theologů neplatí, a to nikoli proto, že by byli „ateističtí“, nýbrž protože už rozpoznávají problematičnost a někteří dokonce hlubokou mylnost chápání Boha jakožto jsoucna, což bylo označeno jako „onto-theologie“. Ani mezi theology, ani mezi filosofie v tomto bodě nenajdeme jednoznačný konsenzus (tak např. ještě Paul Tillich má za to, že se theologie neobejde nejen bez filosofie, ale ani bez ontologie, a že mezi ,biblickým náboženstvím‘ a ,ontologií‘ je navzdory napětí „nejzazší jednota a hluboká vzájemná závislost“). V tomto ohledu má významnou úlohu pokus o zásadní rozlišení mezi tím, co jest, a tím, co přichází (Rádl ještě rozlišuje mezi tím, co jest a co „má být“). A je zároveň s výhodou alespoň dočasně ve filosofie přestat mluvit o Bohu a zvolit jiné pojmenování, ovšem umožňující náležitou restrukturaci příslušných konotací. Zejména v českém myšlení má už pevné místo termín „Pravda“, pochopitelně v jiném smyslu, než jak jej chápe adekvační teorie (a řada dalších teorií či pojetí pravdy). Také o Pravdě platí, že vlastně „není“, tj. že není jsoucnem; jsoucnem může být jen způsob, jak je pojata a chápána. Skutečně, „pravá Pravda“ není žádnou daností (a tím méně faktem, tedy něčím učiněným), nýbrž „je“ vždycky tím, na co s důvěrou čekáme, čemu jsme ochotni sloužit a napomáhat, aby se „to“ prosadilo právě jako „to pravé“, „to správné“, oprávněné, spravedlivé atd., ale co nemůže prosadit sami, protože rozhodující je, aby Pravda sama skutečně přicházela. – A pak tu je ještě jeden aspekt, který se teprve budeme muset naučit brát vážně: Pravda nezávisí primárně na tom, co jest, nýbrž právě napak to, co jest, se ve světle a ve světě (v ,mocenské‘ sféře) Pravdy nejen ukazuje, jaké jest a čím jest, nýbrž ono se právě takto ve vztahu k Pravdě ustavuje a stává tím, čím jest. (Pochopitelně se tím stává buď tak, že Pravdu respektuje, anebo že se jí protiví.) (Písek, 030722-4.)

Ladislav Hejdánek (2004)

S tím souvisí i letmo nahozený a nijak nezdůvodňovaný koncept vztahu (resp. komparace) mezi filosofií a theologií, který náhle (str.33) celou situaci zmatečně obrací: filosofii charakterizuje jako „aktivitu snovanou od subjektu“ a o theologii říká, že je „daleko více vázaná na duchovní protějšek“. Zároveň však přiznává, že theologie „předbíhá k výsledku“, „ujímá se svěřených obsahů“ a ty „kérygmaticky affirmuje“. – Tato kdysi apologeticky utilitární ideologie však už byla rozhodně a radikálně prohlédnuta jako neplatná, protože chybně usuzuje ze svěřování na svěřené, z toho, že se k nám někdo sklání, na to, že je „tady“ a „nyní“, z toho, že se dává, na to, že je daností, z adventivnosti na trvalou prezenci jednou provždy. Pojetí víry jako „affirmace kérygmatu“ je právě reformací prohlédnuto jako hluboce vadné, protože intelektualistické (v rádlovském smyslu). Za spravedlnost nebylo Abrahamovi počteno, že „affirmoval“ jsoucí, nýbrž že vyšel ze známého a vydal se do neznáma. Právě „předbíhání k výsledku“ mu je znemožněno a dokonce zapovězeno, neboť má vyjít a „výsledek“ pouze očekávat, tj. být otevřen vstříc jeho přicházení z budoucnosti. Formulace, že se theologie ujímá „svěřených obsahů, které 'pojmově podezdívá'„, je ovšem i zcela elementárně a tím spíše filosoficky pochybená, neboť i když si theologie podle autora samotného „potřebný instrumentář“ většinou vypůjčuje od filosofů, bez něho se jakožto theologie žádných obsahů ujímat nemůže a nedovede. O nějakém dodatečném podezdívání sice může chovat iluze a šířit je i kolem, ale ono „dodatečně“ se může týkat jen reflexe již provedeného užití nějakých předem přijatých nebo stanovených pojmů. Pro theologii jakožto myšlenkovou disciplínu není jiné volby než práce s pojmy, které přejímá nebo sama ustavuje, aby měla čím jakékoliv „obsahy“ pojímat, a proto by se měla snažit vždycky co nejlépe vědět, co dělá, když myslí. Právě v tom se filosofii podobá a je jí blízká, pokud to dělá; a pokud to nedělá, musí být připravena na to, že to za ni dříve nebo později udělá některý filosof. Ani zde však Wernisch nevyslovuje své jednoznačné stanovisko clare et distincte, nýbrž na závěr zůstává u triviálního konstatování, že „historicky se vztah obou disciplín vyvíjel nadmíru a napínavě komplikovaně“ (34).
(Z posudku na doktorskou práci M. Wernische, Praha 20.10.1991.) (Praha, 911020-1.)

Josef Lukl Hromádka (1945)

Problém adekvátní metody v theologii je nad pomyšlení těžký. ... Souvisí to se složitou a velmi jemnou povahou theologické metody, že tak snadno podléhá nedorozumění a falešným výkladům. Co se děje přesně v onom bodě, kde osobní, shora přicházející nárok živého Boha protíná nejvlastnější existenci našeho osobního života? Co to znamená, že Bůh, a nikoli naše idea první příčiny, ani naše idea svatosti, ani naše lepší já, žádný duch přírody, ani harmonie vesmíru, nýbrž Bůh sám se s námi setkává a požaduje od nás osobní a naléhavé rozhodnutí na život a na smrt? Rozhodnutí hic et nunc, v tomto okamžiku, rozhodnutí, jemuž se nelze vyhnout, které nelze ani odsunout nebo odložit? Toto jsou ústřední otázky theologie. A dále: co to znamená kázat? ...
(Theologie na rozhraní [1945, orig. Doom and Resurrection], přel. F.M.Dobiáš, in: Pole je tento svět, Praha 1964, str. 45.)