Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ludwig Landsberg (1937?)

Filosofické nadání, vymezíme-li je negativně, je nutno ztotožnit s potřebou osvobozovat se od dogmatismus sociální praxe, a tím od předpokladu, že všední zkušenost, vždy již historicky kategoriálně určená, odpovídá absolutní pravdě, a že nevšedním zkušenostem může odpovídat jen blud. Je nutné osvobodit se od těchto předsudků, zdůvodněných koneckonců nikoli logicky nebo noeticky, nýbrž sociologicky a nanejvýš biologicky. Tím teprve začíná porozumění filosofii. Člověku musí jednou vyniknout celá nesmírná rozmanitost bytí i zkušenosti. Nedojde-li k tomu, může se stát někdo velmi cenným občanem, ale k filosofii bude mít právě tak daleko jako žížala k symfonii. Tím je zároveň řečeno, že filosof může vždy hovořit jen k těm, kteří mohou mít zkušenost analogickou s jeho zkušenostmi.
Toto zjištění zní paradoxně, více anarchisticky a hrozivě než odpovídá jeho konsekvencím, zejména pokud jde o ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 15.)

Paul Ludwig Landsberg (1938)

Mělo by se také mluvit o mytologických prvcích, vlastních v každém jazyku.8 V jistém smyslu už obyčejné gramatické kategorie, jako podmět a přísudek, obsahují základní data jakéhosi mýtu. Absolutní odpůrci mýtu proto nakonec dospívají k odmítání jazyka, který by chtěli nahradit racionální soustavou znaků (panmatematismus, logistika). Pro nás je jazyka naopak základním prostředkem hledání pravdy, nenahraditelným prostředkem a nevyrovnatelnou silou, již každý jedinec dědí. Z toho plyne, že každé racionální poznání se už pohybuje ve světě myticky předznačeném. Kritika jazyka je základní formou kritiky našich prostředků poznání, nesmí však sloužit k destrukci.9 Jde o to, udělat z daného jazyka co možno nejčistší orgán daného druhu poznání. Mytický původ jazyka nelze nikdy vyloučit, lze si ho však uvědomit a vybrat z určitého živého jazyka v jeho jednotě takové prvky, které se hodí k vyjádření jistého druhu pravdy. V tom tkví neustálý zápas filosofického a vědeckého ducha o vybudování terminologie a způsobu vyjádření, přiměřených pro jeho objevy. Toto úsilí může mít úspěch potud, pokud mytická forma, vlastní danému jazyku, sama obsahuje něco pravdy.¹⁰ Celá západní filosofie i věda vděčí za svou původní možnost jedinečným kvalitám řeckého jazyka. Básník proměňuje samu mytickou strukturu jazyka tím, že vlastními prostředky pokračuje v původním aktu jazykového tvoření.
(Dialog o mýtu, in: Zkušenost smrti, Praha 1990, str. 85.)

Paul Ludwig Landsberg (1934)

... Také hodnotu filosofie lze měřit právě jen se zřetelem k tomu, jak adekvátně dokáže interpretovat opravdovou zkušenost. Povinností a ctí filosofa je svědčit o své zkušenosti. Toto tvrzení neznamená žádný subjektivismu, chápame-li, co se tu vlastně pojmem zkušenosti míní. Třebaže již samo bytostné utváření člověka rozhoduje o tom, co člověk může zakoušet a co nikoli, není toto jeho ustrojení v žádném případě příčinou jeho zkušenosti, a to ani tak, jako by třeba radost mohla být „příčinou“ smíchu. Zkušenost je vždy vztahem mezi zakoušejícím a zakoušeným. Je nutno ji definovat právě ve způsobu, jak se nám zakoušené samo prezentuje. Člověk se stává filosofem natolik, nakolik je s to činit ze svého života zkušenost a jako zkušenost ji chápat. To, že je zkušenost v souladu s jedinečností osoby, pokaždé jiná a zvláštní, a že často jen nemnoho lidí ji může pochopit a zjednat si k ní přístup, nečiní obsah takových odpovědí světa na lidskou bytost o nic méně pravdivým a o nic libovolnějším. Pravdy a její eventuální všeobecné znávání lidmi nejsou navzájem nikterak v jednoznačném vztahu. Jestliže nám například nejsou dostupné mnohé zkušenosti Nietzscheovy, nesmíme to chápat jako důkaz proti pravdivosti výkladu světa, který se v nich podává. ...
(Život a vnitřní zkušenost, in: Zkušenost smrti, Vyšehrad, Praha 1990, str. 13.)

Paul Ludwig Landsberg (1937)

Není patrně jistější filosofické poučky, než je ta, která říká, že veškerý obsah lidského vědění pochází ze zkušenosti. Všechno takové vědění se legitimuje tím, že doloží svůj původ ve zkušenosti. Právě na tom zakládá svou specifickou autoritu. Zkomolení pojmu zkušenosti je východiskem moderního racionalismu; takzvaný „empirismus“ je toliko jeho zvláštní formou. Také hodnotu filosofie lze měřit práv jen se zřetelem k tomu, jak adekvátně dokáže interpretovat opravdovou zkušenost. Povinností a ctí filosofa je svědčit o své zkušenosti. Toto tvrzení neznamená žádný subjektivismus, chápeme-li, co se tu vlastně pojmem zkušenosti míní. Třebaže již bytostně utváření člověka rozhoduje o tom, co člověk může zakoušet a co nikoli, není toto jeho ustrojení v žádném případ příčinou jeho zkušenosti, a to ani tak, jako by třeba radost mohla být „příčinou“ smíchu. Zkušenost je vždy vztahem mezi zakoušejícím a zakoušeným. Je nutno ji definovat právě ve způsobu, jak se nám zakoušené samo prezentuje. Člověk se stává filosofem natolik, nakolik je s to činit ze svého života zkušenost a jako zkušenost ji chápat. To, že je zkušenost v souladu s jedinečností osoby, pokaždé jiná a zvláštní, a že často jen nemnoho lidí ji může pochopit a zjednat si k ní přístup, nečiní obsah takových odpovědí světa na lidskou bytost o nic méně pravdivým a o nic libovolnějším. Pravda a její eventuální všeobecné uznávání lidmi nejsou navzájem nikterak v jednoznačném vztahu. Jestliže nám například nejsou dostupně mnohé zkušenosti Nietzscheovy, nesmíme to chápat jako důkaz proti pravdivosti světa, který se v nich podává ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 13.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Již od antických dob platí, že jsoucí je nezbytně jedno. Dvě jsoucna (pravá, tj. vnitřně nějak – ovšem v různé míře – integrovaná) tedy musí být dvě „jedna“ (dvě „jednoty“), nikoli jediné „jedno“; o dvojici jsoucen tedy nemůže oprávněně říci, že „jest“, i když o obojím členu oné dvojice to oprávněně říci můžeme. Jinak se tomu má ovšem v případě, kdy dvě jsoucna vskutku jakési nové „jedno“ tvoří. Otázka tedy zní, za jakých okolností mohou dvě jsoucna (anebo více jsoucen) být právem považována za dvojici (event. trojici atd.), která vskutku „jest“, tj. které můžeme připisovat „bytí“. Na druhé straně tu je otázka, za jakých okolností dvě (pravá) jsoucna být za dvojici jako „jednu“ rozhodně (a do nejvzdálenějších důsledků) považována nemohou. Bylo by to zřejmě možné jen za předpokladu, že by každé z nich bylo od toho druhého naprosto izolováno, takže by vlastně ani jedno nemohlo být součástí skutečného světa, neboť ve skutečném světě všechno nějak souvisí se vším, i když ovšem – jak říkáme – nikoli tak, že by už eo ipso zakládalo jednotu světa (neboť vedle souvislostí jsou tu nepochybně také nesouvislosti). Protože však ve skutečném světě vždycky vedle nesouvislostí vládnou (platí ETA.) také nějaké (různé) souvislosti, je zřejmé, že ne všechny souvislosti mohou zakládat a udržovat každý typ jednoty (nebo možná jednotu vůbec, tj. jakoukoli).
(Písek, 130929-1.)