Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

V době, kdy se nejrozmanitější „tajná učení“ množila do nepřehlednosti a kdy se mimořádný význam připisoval „zasvěcování“, musela mít Ježíšova slova, že není nic skrytého, co by nemělo být vyjeveno, mimořádný, přímo revoluční náboj a neméně závratné důsledky. Především je tu podrženo rozlišení mezi tím, co je „zjevné“, a tím, co je „skryto“; nejde o žádnou redukci na jedno nebo na druhé, ani o podcenění či zanedbávání jednoho či druhého. Mezi obojím je rozdíl, ale tento rozdíl má být postupně překlenován, zmírňován, proměňován: skryté má být vyjevováno a tudíž stát se (postupně se stávat) zjevným. O tom, komu se skryté má stávat zjevným, není žádná zmínka; proto musíme mít za to, že všem vůbec, tedy obecně, všeobecně. Celou záležitost musíme chápat komplexněji, než býváme zvyklí; především nesmíme mít na mysli jen lidskou subjektivitu. Skrytost nemusí být skrytostí jen pro nás, eventuelně pro někoho vůbec, nýbrž může jít o skrytost skutečnou. Právě tak zjevnost nemusí znamenat jen to, že si ji my uvědomujeme, nebo že si ji uvědomuje vůbec někdo, ale může to být zjevnost nezávislá na tom, zda si jí někdo povšimne. Jde o skutečnost, nikoli o uvědomění, o vědomí skutečnosti: to, že skryté má být zjeveno, je vlastně zaslíbení, je to „dobrá zpráva“. Znamená to možná zároveň rozdělení lidí na ty, kteří se tohoto vyjevování obávají nebo přímo hrozí, a na ty, pro které je tou hlavní nebo i jedinou nadějí. Jistě nám napadá, že tu jde především o Pravdu; pozoruhodné však je, že tu +máme zároveň významný pokus o reinterpretaci řeckého termínu pro „pravdu“, totiž ALÉTHEIA, což znamená právě „neskrytost“. Ukazuje to směrem zcela odlišným, než o jaký se pokouší ve své interpretaci Heidegger. Nejde o to, poznat to, co jest, tak, jak tj., a nic na tom neměnit, nechat to jen být takové, jaké tj. Jde o něco velmi odlišného: je třeba poznat to, co je zjevné, abychom tím připravili vše nezbytné k tomu, aby se vyjevilo i to, co je skryté.
(Písek, 080701-4.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Poznej, co je před tvou tváří,
a zjeví se ti to, co je ti skryto.
Není totiž nic skrytého,
co nebude zjeveno.
Logion 5 – 33,10b-14a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 92.)

Paul Ludwig Landsberg (1938)

... Nejsme synové boží. Poslouchat Boha, toto konečné řešení, které je skutečně samo o sobě tím nejprostším, se často stává velice obtížným. Potom nám nezbývá, než hledat cestu ve světle z vlastní hlavy. Na pomoc přichází filosofie. Zásahem myšlení se snaží události, které prožíváme, proměnit ve zku/93/šenosti a ze souhrnu těchto zkušeností vytěžit univerzální etiku, která chce definovat rámec každého lidského povolání a která by nám měla umožnit přesnější rozlišení mezi povoláním a pokušením. Filosofie je podnik velmi nejistý, který nikdy nevedl, nepovede a nemůže dovést k definitivní nauce a klidnému spočinutí v ní. Co se etice zdá obludné, může se stát jedinečným povoláním člověka z vůle boží, povoláním, jež má člověk ve víře uposlechnout. ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 92-93.)

Paul Ludwig Landsberg (1937?)

Filosofické nadání, vymezíme-li je negativně, je nutno ztotožnit s potřebou osvobozovat se od dogmatismus sociální praxe, a tím od předpokladu, že všední zkušenost, vždy již historicky kategoriálně určená, odpovídá absolutní pravdě, a že nevšedním zkušenostem může odpovídat jen blud. Je nutné osvobodit se od těchto předsudků, zdůvodněných koneckonců nikoli logicky nebo noeticky, nýbrž sociologicky a nanejvýš biologicky. Tím teprve začíná porozumění filosofii. Člověku musí jednou vyniknout celá nesmírná rozmanitost bytí i zkušenosti. Nedojde-li k tomu, může se stát někdo velmi cenným občanem, ale k filosofii bude mít právě tak daleko jako žížala k symfonii. Tím je zároveň řečeno, že filosof může vždy hovořit jen k těm, kteří mohou mít zkušenost analogickou s jeho zkušenostmi.
Toto zjištění zní paradoxně, více anarchisticky a hrozivě než odpovídá jeho konsekvencím, zejména pokud jde o ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 15.)

Paul Ludwig Landsberg (1938)

Mělo by se také mluvit o mytologických prvcích, vlastních v každém jazyku.8 V jistém smyslu už obyčejné gramatické kategorie, jako podmět a přísudek, obsahují základní data jakéhosi mýtu. Absolutní odpůrci mýtu proto nakonec dospívají k odmítání jazyka, který by chtěli nahradit racionální soustavou znaků (panmatematismus, logistika). Pro nás je jazyka naopak základním prostředkem hledání pravdy, nenahraditelným prostředkem a nevyrovnatelnou silou, již každý jedinec dědí. Z toho plyne, že každé racionální poznání se už pohybuje ve světě myticky předznačeném. Kritika jazyka je základní formou kritiky našich prostředků poznání, nesmí však sloužit k destrukci.9 Jde o to, udělat z daného jazyka co možno nejčistší orgán daného druhu poznání. Mytický původ jazyka nelze nikdy vyloučit, lze si ho však uvědomit a vybrat z určitého živého jazyka v jeho jednotě takové prvky, které se hodí k vyjádření jistého druhu pravdy. V tom tkví neustálý zápas filosofického a vědeckého ducha o vybudování terminologie a způsobu vyjádření, přiměřených pro jeho objevy. Toto úsilí může mít úspěch potud, pokud mytická forma, vlastní danému jazyku, sama obsahuje něco pravdy.¹⁰ Celá západní filosofie i věda vděčí za svou původní možnost jedinečným kvalitám řeckého jazyka. Básník proměňuje samu mytickou strukturu jazyka tím, že vlastními prostředky pokračuje v původním aktu jazykového tvoření.
(Dialog o mýtu, in: Zkušenost smrti, Praha 1990, str. 85.)