Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-324)

4. Příroda, přirozenost. Příroda (fysis) v jednom smyslu znamená vznik a vývoj (genesis) věcí, jež se rodí a rostou (ta fyomena), jako kdyby se ve slově „fysis“ samohláska y vyslovovala dlouze. V jiném smyslu se tak nazývá první složka, z níž pochází to, co roste, rozvíjí se, za třetí to, od čeho vychází první pohyb v každé jednotlivé přírodní bytosti jako takové. Slovesa „růsti“ (fyesthai) se v řeči užívá o všem, co se zvětšuje skrze jiné tím, že se ho dotýká a s ním srůstá nebo k němu přirůstá, jako je tomu u zárodku. Mezi srůstem (symfysis) a dotykem je však rozdíl; neboť tu kromě dotyku nemusí býti nic jiného, ale u věcí, jež jsou srostlé, jest ještě něco jednotného, co je v obou totožné; a to právě působí, že místo aby se dotýkaly, spolu srůstají a jsou jedno co do nepřetržitosti a kolikosti, ale ne co do jakosti. Za čtvrté se slovem „fysis“ nazývá první, z čeho buď jest nebo se vyvíjí přírodní věc a jež jest neutvářené a nemůže se z vlastní moci měniti; tak se na příklad u sochy a u kovových nářadí užívá slova „fysis“ o kovu, u dřevěných o dřevu. A podobně je tomu i u ostatních věcí. Neboť každá ta látka jest a /131/ trvá proto, že se zachovává první látka. Neboť v tomto smyslu se mluví také o „fysis“ prvků přírodních věcí, čímž jedni míní oheň, druzí zemi, jiní zase vzduch, jiní vodu nebo něco jiného takového, a konečně jedni jenom některé z nich, druzí všechny dohromady. Slovem „fysis“ se ještě v jiném smyslu nazývá podstata (úsiá) věcí přirozeně jsoucích; tak toho slova užívají na příklad ti, kdo míní, že první složení prvků jest fysis, anebo jak [1018] Empedokles praví:
„U věcí jsoucích není, čemu se říkává fysis,
ale je toliko směs a opět pak rozklad té směsi.
Fysis – toť je pro to jen slovo, jež vymyslil člověk.“ /131/
Proto také říkáme o tom, co přirozeně, od přírody (fysei) jest nebo vzniká, i když je tu již to, z čeho se přirozeně vyvíjí nebo jest, že ještě nemá své přirozenosti (fysis), nemá-li svůj tvar a podobu.
Přirozeně tedy jest celek složený z nich obou, jako na příklad živočichové a jejich části; přirozeností však jest jednak první látka – a to v dvojím smyslu, buď první pro tuto určitou věc, anebo první prostě, jako na příklad pro práce z kovu jest kov první, ale první prostě jest snad voda, jestliže vše, co se dá taviti, jest voda -, a jednak tvar a podstata, a to jest účel a cíl vzniku a vývoje. V přeneseném smyslu se pak označení „fysis“ užívá také vůbec o každé podstatě, protože fysis jest druh podstaty.
Podle toho tedy, co bylo řečeno, znamená fysis v prvním a vlastním smyslu podstatu toho, co v sobě jako takovém má počátek pohybu; neboť látka se nazývá fysis proto, že v sebe přijímá jeho působnost, a vznikání a růst proto, že jsou to pohyby, jež od něho vycházejí. A tento počátek pohybu v přírodních věcech jest nějak obsažen buď v možnosti nebo ve skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant.Kříž, Praha 1946, str. 130-31.)

Aristotelés (-384-324)

… Ježto zkoumání směřuje k tomu, zda …, jest třeba uvažovat předně o tvrzení jiných filosofů, abychom nepodlehli týmž omylům, jsou-li nějak nesprávná, a jestliže v našem a v jejich učení jest něco společného, abychom se nehoršili nad tím, že je nezastáváme sami. Neboť stačí, i když se podaří říci lépe jenom něco, něco ne hůře.
(O176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 322.)

David Hume (+ 1776)

It is certain that the easy and obvious philosophy will always, with the generality of mankind, have the preference above the accurate and abstruse; and by many will be recommended, not only as more agreeable, but more useful /7/ than the other. It enters more into common life; moulds the heart and affections; and, by touching those principles which actuate men, reforms their conduct, and brings them nearer to that model of perfection which it describes. On the contrary, the abstruse philosophy, being founded on a turn of mind, which cannot enter into business and action, vanishes when the philosopher leaves the shade, and comes into open day; nor can its principles easily retain any influence over our conduct and behaviour. The feelings. of our heart, the agitation of our passions, the vehemence of our affections, dissipate all its conclusions, and reduce the profound philosopher to a mere plebeian.
(An Enquiry concerning Human Understanding, in: 5155, Enquiries …, Oxford Univ. Press 3.ed.-reprint1978, p. 6 –7.)
Je jisté, že tato blízká a srozumitelná filosofie bude mít u lidí přednost před filosofií nesnadnou a abstraktní a mnozí lidé ji budou doporučovat nejen pro její příjemnost, nýbrž i pro její větší prospěšnost. Ona proniká víc do všedního života, modeluje srdce a city a tím, že se dotýká principů, které aktivují lidi, usměrňuje jejich chování a přivádí je blíž k onomu vzoru, který popisuje. Naproti tomu abstraktní filosofie, založená na procesu myšlení, jež nemůže proniknout do činorodého života, mizí, jakmile filosof opustí stán a vstoupí do denního světla; a její principy si jen stěží mohou udržet vliv na naše chování. Všechny jejich závěry jsou rozptylovány city našeho srdce, výbuchy našich vášní, prudkostí našich náklonností a z hlubokomyslného filosofa se tak stává obyčejný člověk.
(3657. Zkoumání lidského rozumu, př. V. Gaja, Praha 1972, str. 31)

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Jan Patočka (1941)

Tolik o stránce vědecké. Je však ještě jiný praktický předpoklad filosofického vzdělání, který musí mladý člověk realizovat, totiž předpoklad jazykový. Zmiňuji se o něm schválně v mezeře mezi dvěma zcela podstatnými pilíři filosofického vzdělání, kterými jsou odborné vědění a filosofická četba. Filosof musí číst, protože předmět jeho práce, totiž myšlení, se historicky vyvinulo a historicky se prohlubuje; a musí číst v jazycích, které skýtají přední filosofická díla, jichž překlad mu nikdy plně nenahradí obeznámenost s originálem. Filosofické myšlení je totiž daleko hloub spjato s původními významy slov a s původními, nepřeložitelnými nuancemi jazykového výrazu, než je tomu u řeči vědecké, většinou speciálně utvořené k vědeckým účelům, a tedy konvenční. Proto je tak nedostatečné každé studium filosofických autorů bez použití originálu. Například o smyslu textů Aristotelových si podle překladu neudělá nikdo správnou představu. Dále je tu ta důležitá okolnost, že každý překlad je ipso facto výkladem, a za tento výklad nemůže filosof vzít odpovědnost, nezná-li sám jazyk, ve kterém je dílo napsáno. … Je tedy třeba osvojit si především řečtinu, základní jazyk pro filosofii, opatřit si důkladnou znalost latinského jazyka, který je jazykem filosofů a vědy až do osmnáctého věku ; znalost němčiny rozumí se u filosoficky interesovaného studenta sama sebou. O řečtině a němčině se říká, že jsou to jazyka typicky filosofické ; mají mnoho výrazů těžkých smyslem /124/ a samy mají ducha k metafyzickému hloubání, jsou v této dimenzi zvlášť tvořivé. V sedmnáctém a osmnáctém věku považovali za zvlášť filosofický jazyk francouzštinu pro její přesnost a jasnost. Toho názoru byli ještě Vico a Herder. Náš vlastní jazyk je málokdy považován za filosoficky plodný nebo propracovaný ; filosofických pomyslů je v něm málo a jsou málo ustálené+ nemáme dodnes ustálenou terminologii metafyzickou ; málokdy se vskutku zdaří překlad těžkého filosofické díla do češtiny – například Aristotelova Metafyzika v českém překladu není k potřebě, a mnoho jiných. Nevím, zdali by se někdo odvážil přeložit například Hegelovu Logiku nebo Fenomenologii ducha. Proto je dobře, když si český student filosofie uvědomí, že se svým jazykem mateřským tu vždy nevystačí a že bude často nucen nejen číst, ale i myslet v cizím jazyku, resp. v cizí terminologii.
(Mládí a filosofie, in: Péče o duši I., Praha 1996, str. 123-24.)
(původně: Kalendář středoškolského studentstva na rok 1941-42, Praha 1941, s. 23-29.)