LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Paul Ricœur (1983)

N.O. – Je tedy filosofie naprosto cizí, naprosto uzavřená vůči ostatním formám lidského vědění?
P.Ric. – Autonomie filosofie je pro mne pravidlem jak deontologickým, tak metodologickým. Nemyslím, že bych byl někdy použil argument víry, zvláště ne v podobě argumentu autoritativního. Do filosofie tedy vstupujeme s jistými specifickými otázkami – jsou ostatně stále tytéž -, ale vstupujeme tam ovšem i se zájmy, závazky, motivacemi a poznatky, které máme odjinud.
N.O. – V každém z nás působí a vzájemně se střetávají argumenty různé povahy (politické, morální, náboženské). Jak si v tom zjednat jasno?
P.Ric. – Všichni jsme někde zakořeněni: vycházíme z jistých přesvědčení, ze kterých nemůžeme nikdy beze zbytku vydat počet. Alespoň ne na úrovni průkazné argumentace. To, co mne motivuje, se nikdy nemůže úplně tematizovat, nemůže se to pro mne stát myšlenkovým obsahem, něčím, co bych měl před sebou. Je to spíš něco, co mi pracuje v zádech, jak to kdosi řekl o dějinách. Když se však zabývám implikacemi určité exegeze hebrejské bible nebo křesťanského Písma, pak jsem v postavení žáka, podřizuji se jisté metodě, dávám se od druhého poučit.
(Filosofie důvěry [interview], in: 7625, Život, pravda, symbol, Praha 1993, str.16.)

Paul Ricœur (1983)

Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě „průhledný“. Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ – to, co zmamená anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Paul Ricœur (1968)

Připomenutí Péguyho na konci našich rozhovorů nás ostatně nijak neoddaluje od Sokrata, protože Sokratův duch, to znamená také risk, krásný risk. Neopouští snad v závěru Faidona scénu se slibem a vzýváním? I my tak učiníme.
Cituji závěr z knihy Homo viator: „Duch metamorfózy. Když budeme chtít smazat hranici mraků, která nás odděluje od jiného království, veď naše nezkušené činy. A když udeří předpovězená hodina, probuď v nás /79/ veselou náladu tuláka, který si zapíná svůj tlumok, zatímco za zabláceným oknem se poznenáhlu začíná rozednívat!“
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 78.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Vedeme-li už malé děti, aby si samy četly, probouzíme tak především jejich fantazii a napomáháme rozvoji jejich myšlení; nejde tedy na prvním místě ani o to, aby se zabavily, ani o to, aby upevnily svou schopnost číst, tj. jednu ze svých dovedností; to jsou jen okrajové záležitosti. Skvěle to vyjádřil Kierkegaard, když poznamenal (II A 26, bez data): „Velcí geniové vlastně nemohou číst žádnou knihu. Trvale budou totiž při čtení spíše rozvíjet sami sebe, než aby rozuměli autorovi.“ To však neplatí jen o lidech geniálních, nýbrž obecně – ovšem pokud určitý typ výchovy a výuky není vysloveně zaměřen proti rozvíjení představivosti a pokud se cílem nestalo jen memorování (jak se to ve školství žel často děje). Četba literatury tedy nemá na prvním místě a hlavně odvádět mysl čtenářovu z jeho světa do nějakých jiných, vybájených světů, ale má rozmnožovat, rozšiřovat a zejména prohlubovat jeho vlastní, tj. jeho skutečný život a jeho přítomnost v tomto světě, který je jeho skutečným světem. Kiekegaardovo slovo o velkých geniích musíme tak spíše chápat jako výraz toho, že ani genius nemůže všechno, ale že musí vybírat třeba z množství četby, protože nemůže číst všechno (a nemůže někdy ani přečíst jedno dílo, pokud je příliš velké, má-li vedle toho ještě mnoho úkolů jiných). A zejména genius nemůže jen vybírat z toho, co mu je k dispozici, ale musí především vymýšlet nové věci, nové myšlenky, nové koncepce. Zajisté mu v tom budou velkou pomocí i myšlenky jiných myslitelů, ale rozhodně ne všechny jejich myšlenky (ani myšlenky všech jiných myslitelů), nýbrž jen takové ty potřebné, vhodné, užitečné, jakých dokáže použít jako přípravy nebo dokonce „materiálu“ k výstavně myšlenek a koncepcí svých. Bylo by chybopu vidět osud genia v tom, že nemůže (nebo dokonce snad nemá) číst nic, jen aby se mohjl sám vnitřně rozvíjet. To by byl právě nesmysl: k seberozvíjení potřebu každý a vždycky pozitivní nebo odmítavé navazování na to, co promyslili jiní. Nejde totiž o žádné „rozvíjení“ něčeho, co má genius nějak původně v sobě – i genius potřebuje nápady, tj. potřebuje aby nové myšlenky jakoby na něho padaly, jakoby k němu přicházely. A myšlenky těch druhých jsou někdy skvělou příležitostí a snad jakoby bleskosvodem pro nové „nápady“, které ke každému „přicházejí“ (a ne že by je už v nějaké předvědomé podobě měl sám „uvnitř“ či v „nevědomí“ apod.
(Písek, 130221-3.)