Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Vzpomínám na své překvapení, když Patočka jednou (brzo po válce na FF) jen tak mimochodem prohlásil, že skutečnost je to, co nám klade odpor. Zůstalo mi to v paměti, ale nevyvodil jsem z toho dlouho žádné závěry ani další myšlenky. Teprve časem jsem si začal uvědomovat, že celá ta myšlenka musí být obrácena: my lidé jsme skuteční, když klademe odpor; já osobně jsem skutečný, když kladu odpor, zkrátka když nejsem tak docela strhován tím, co je kolem mne, i když to je někdy velmi silný proud. To je vlastně základem onoho někdy kritizovaného evropského individualismu až subjektivismu (snad lépe „subjektismu“, protože subjektivismus je často chápán ve smyslu jakéhosi soukromého vědomí). Řekl bych dokonce, že člověk je natolik člověkem, nakolik dokáže rezistovat vnějším tlakům a nakolik se proti nim dokáže postavit a obhájit sebe a své pozice právě protestem, nejde-li to už jinak. V přírodě najdeme mnoho případů, kdy organismy přežívají díky tomu, že se přizpůsobí, že akceptují podmínky, že se podrobí nebo že najdou nějakou formu kompromisu, eventuelně podvodu a „lži“ (mimikry jako příklad). To však nelze aplikovat na člověka: člověk ztrácí sám sebe, když dělá něco podobného v těch směrech, které jsou pro člověka a lidství nenahraditelné, protože bytostně s lidstvím spjaté.
(Písek, 080617-2.)

Paul Ricœur (1995)

Tady už pracujeme s jiným významem slova historie, tedy ne s tím, co už se stalo a je hotovo, ale s historií za pochodu, s historií jejích aktérů, s historií, která má dimenzi budoucnosti. Je velmi důležité, aby dějepis, který zná pou/161/ze minulý úsek času, byl vtahován do historie žité a konané, která má před sebou budoucnost.. Myslím teď na to, co napsal Raymond Aron ve své doktorandské práci z roku 1938 o mezích historické objektivity,4 když historikům uložil úkol „defatalizovat“ minulost, tj. přenést se do situace protagonistů, kteří tehdy měli před sebou budoucnost, přenést se do jejich situace nejistoty, kdy něco očekávali, něčeho se obávali, v něco doufali a v žádném případě nemohli vědět, co bude dál.
Je tedy možné, že paměť vlastně předbíhá dějiny historiků. Paměť je totiž vždycky pamětí někoho, kdo má své projekty a plány. Řečeno s Koselleckem,5 jak paměť, tak historii je třeba usadit mezi horizont očekávání a prostor zkušenosti. Zůstává ovšem to, že paměť má budoucnost, zatímco dějepis interpretuje úsek minulosti, o němž zapomíná, že někdy budoucnost měl.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 160-61.)

Paul Ricœur (1995)

K myšlence defatalizace minulosti bych proto přidal ještě myšlenku osvobození od zklamaných nadějí. Spousta našich dnešních utopií obsahuje očekávání, projekty a sny těch, kdo tu byli před námi. Každé období má kolem sebe auru nadějí, které ale zůstanou ve své době nenaplněny. Tato aura umožňuje reprízy nadějí v budoucnosti, čímž léčí utopie z jejich vrozené nemoci, totiž z předsudku, že lze začít od nuly. Utopie se spíše obrozuje, než rodí.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 161.)

Paul Ricœur (1995)

Možná skutečně existuje meditační rovina, kde se člověk musí oprostit i od té starosti, která nachází své vyjádření v otázce „Kdo jsem?“. Zůstávám-li v linii reflexivní filosofie, síla této otázky implikuje i sílu vzdorovat objektivaci, naturalismu. Musím se tedy ve filosofii bít až do konce o identitu. Na jiné rovině, v jiném stadiu jsem ochoten se jí v plném významu toho slova odříci; k tomu se jistě ještě dostaneme, až budeme mluvit o náboženství. Možná, že někde z tohoto pozadí vyrůstají kritiky Dereka Parfita14 vůči identitě, když říká: „Identity is what doesn´t matter,“ pro filosofii to vlastně ani není téma.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 121.)
- – -
14 Derek Parfit, Reasons and Persons, Oxford Univ. Press, 1986.

Paul Ricœur (1995)

Jak jste v roce 1968 hodnotil to, co se tehdy dělo?
Kladně: zdálo se mi tehdy, že to pozitivní převažuje nad negativním. Zkušenost svobody slova, to, že všichni hovořili se všemi, všechny ty projevy souručivé vzájemnosti mi připadaly mimořádné. Dnes se ptám, co že se to vlastně stalo. Nic, nebo velmi mnoho? Byl to jen jakýsi velký hravý sen, jak se domníval Raymond Aron, anebo se událo něco skutečně důležitého, co sice nemělo praktické politické vyústění, ale co mělo hluboký kulturní význam, protože se tím vyvedlo na světlo leccos skrývaného, maskovaného, odsouvaného? Nebyla to přece jen jakási sociální erupce, osvobození? Proč k tomu současně došlo vlastně po celém světě, v Paříži, Tokiu, Berlíně, i v amerických univerzitních kampusech? Společným prvkem se mi tu zdá být ...
(7939, Myslet a věřit, [rozhovor], Praha 2000, str.58