Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Jan Patočka (1975)

Možná, že odpověď na tyto přirozeně se vnucující otázky je účelné zahájit poukazem k tomu, že neuvažujeme o lidstvu nedějinném, nýbrž předdějinném. Před-dějinné lidství je přechod; blíží se na jedné straně nedějinnému životu chudobou života pro život, na druhé straně se tušivě blíží prahu nového, hlubšího, ale též náročnějšího a tragičtějšího životního způsobu. Uvažujeme, zda skutečně ve vystoupení proroků, kteří nasazují svůj život za náboženské znovuzrození, věnují jej askezi absorbující celý život, protestu proti mocným a násilným, není práh „života pro život“ překročen. Jsou tu proroci, kteří nazíravě vypracovávají tvrdou životní normy nikoli pro jednotlivce jako výjimky, nýbrž pro celé rozsáhlé pospolitosti, tedy obrodu společenského života, který obvykle neváháme identifikovat s historickým. Před-dějinnost je v takových zjevech předobrazící, „metaforický“ poukaz na životní formu, jež z podstatných důvodů nemá svůj základ v „pouhém životě“, na život ze svobody – není to však život ze svobody, protože svoboda jako skutečné téma tu chybí. Že lze obětovat život kvůli životním cílům, k nimž právě náleží genus, rod, možná původněji než jednotlivec, dokládají příklady ze života animálního jen až příliš houfně. Náboženství však ovšem není nic biologického, nic vegetativního či animálního, je to absolutní smysl, ovšem lidsky excentrický. Pro člověka vyplývá však odtud smysl, který má prakticky svým obsahem život pro život, či s Kantem mluveno, heteronomie: člověk požívá ochrany rozhodujících mocí či moci, je v jejich sféře, tím je povznesen k obsahům, které jsou nad jeho možnostmi (uvažujeme-li jej bez nich), je opak ovšem též podroben tvrdší normě, přísným podmínkám nikoli podmínečně a epizodicky, nýbrž v celku svého života. Je-li tato cesta nastoupena, nevede tedy nikdy zpět, je to úplná, totální, celku života se dotýkající změna. A přece hranice života pro život není překročena, motivace tohoto pohybu proměny leží v životě před proměnou, v jeho utrpení (jako u Gautamy), v jeho nebezpečích, zvláště společenských, hrozících od /134/ sousedů a jejich násilí (jako především u starého Izraele). Co je ohroženo a co hrozí, je samozřejmé a dáno; není to nahlédnuto teprve v hlubší zkušenosti. Nejvýše lze mluvit o vytušení nového významu ohrožení – ale vcelku se tu ulpělo přece jen na „přirozeném světě“ a jeho „akceptovaném smyslu“.
Svoboda znamená naproti tomu …
(Kacířské eseje …, Vlastní glosy ke Kacíř. esejům, in: 7190, Péče o duši III,
Praha 2002, str. 133-34.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)