Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<  <   1 / 10   >    >>
záznamů: 49

Odpor (klásti)

Paul Ricœur (1983)
(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)
vznik lístku: květen 2000

Filosofie

Paul Ricœur (1968)
… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)
vznik lístku: listopad 2000

Reaktibilita subjektů proti „kauzalitě“

Ladislav Hejdánek (2003)
V poslední době se úspěšná a vynikajícím způsobem se dále prosazující myšlenka mocných, vše živé ovlivňujících genů vtiskuje do povědomí nejširších vrstev tak, že to vlastně daleko přesahuje hranice kompetence nejen genetiky, ale celé biologie. Zcela se však zapomíná na to, že nejde jen o geny, nýbrž také – a možná především – o ty „části“ živého těla, které na ony geny reagují, a ovšem především o ono „celé tělo“, které nelze chápat jako skládačku jednotlivých částí a složek. (Písek, 031029-1.)
vznik lístku: říjen 2003

Víra a filosofie

Paul Ricœur (1983)
(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)
vznik lístku: květen 2000

Kauzalita x reaktibilita | Reaktibilita x kauzalita

Ladislav Hejdánek (2009)
Myšlenka příčinnosti se mi zdála býát podezřelá a těžko obhajitelná už v takových 14 – 15 letech, ale vážné argumenty proti ní, tj. proti její platnosti jsem začal shledávat až v průběhu svého studia na filosofické fakultě. Bylo to v době, kdy pojetí kauzality bylo v upadlém marxismus-leninismu považováno prakticky za neotřesitelné dogma. Proto jsem byl v tomto ohledu při psaní dissertace poměrně opatrný; měl jsem v textu i tak řadu kritických výhrad vůči tehdy převládajícím názorům. Nicméně i tam jsem – spíše pozitivně a jakoby „podnětně“ zdůrazňoval schopnost „subjektů“ různých úrovní (spolu s novým pojetím termínu „subjekt“) reagovat na okolní skutečnosti, tedy jejich „reaktibilitu“. Definitivně jsem se však upevnil v názoru na rozhodující úlohu reaktibility až v době, kdy jsme po víc než 12 let pracoval (byť jen jako knihovník a dokumentátor) v lékařském ústavu, který měl už ve své názvu hned tři vědecké obory, které by nikdy nemohly vystačit s pouhou „příčinností“; byla to epidemiologie, mikrobiologie a imunologie. Ve všech těchto oborech se opakovaně ukazovalo, že infekční agens nikdy nemůže být dostačující a úplnou příčinou ani jednotlivého onemocnění organismu (ať už lidského nebo zvířecího či rostlinného), ani nějakého širšího postižení až epidemie v nějakém kolektivu, ale že vedle sebeaktivnějšího napadení ze strany původce nákazy se jako ještě důležitější a fakticky rozhodující ukazuje schopnost organismu napadeného se bránit a ubránit. Kauzalita přepokládá jednosměrný vliv příčiny na následek; ale snad nikde jinde v přírodních vědách se tato koncepce nevykazuje takovou neschopností vyložit, proč někdy k rozsáhlé nákaze dojde a proč jindy (za jinak velmi obdobných okolností) dojde jen k několika jednotlivým onemocněním. (A ještě dál: proč je patogen třeba už řadu let v organismu přítomen, ale ke skutečnému onemocnění dojde až za dalších mimořádných okolností, kde opět asi hlavní úlohu sehraje oslabení imunity a tím i schopnosti rezistence.) Poté, co se pro mne tato tématika stala myšlenkově, ano filosoficky živou po celou řadu let, musel jsem konec konců dospět k závěru, že myšlenka příčiny, v níž by už byl nějak obsažen následek, je hluboce chybná. Musel mi být jasné, že to není příčina, která je sama schopna vyvolat nějaký následek (a not bene vždy týž), nýbrž že to je naopak údajný „následek“, který z nějaké okolnost udělá příčinu, a to tím, že na ni určitým způsobem zareaguje.
(Písek, 100417-1.)
vznik lístku: duben 2010