Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

… Ale věc je ještě složitější: vposledu nejde o totožnost „pojmů“, nýbrž o totožnost toho, čeho jsou ty pojmy myšlenkovým uchopením, tj. – jak by řekl třeba Husserl – totožnost jejich intencionálních objektů (předmětů). Vedle slova „Bůh“ nebo „Pravda“ a vedle nějakých příslušných „pojmů“ je tu daleko nejdůležitější věcí to, co je těmi slovy a pojmy „míněno“. A tady je třeba rozumět, že dvěma (nebo vícero) poněkud odlišnými pojmy (zapojenými do poněkud odlišných pojmových čili logických kontextů) je přece jen možno mínit „totéž“ v novém smyslu: nikoli totéž jako v uvedeném příkladu geometrie (kde „totéž“ je zajištěno přesně míněným pojmem třeba trojúhelníku, přičemž trojúhelník se nikde v našem vesmíru jako „reálná“ skutečnost nevyskytuje, jen jeho přibližné napodobeniny – na tom kdysi stavěl Platón a před ním pythagorejci), nýbrž v novém smyslu: různá pojmová uchopení, tj. různá pojetí, různé koncepce mohou být vposledu jen od sebe se lišícími pokusy myšlenkově uchopit touž „skutečnost“, kterou nelze ztotožnit ani se slovem (a jeho významy), ani s pojmy (jimiž ty významy upřesňujeme a vymezujeme), ale ani s myšlenkovými modely, přes něž a jejichž prostřednictvím se chceme myšlenkově třeba trochu odlišnými cestami vztáhnout přece jen k „témuž“, které – právě proto, že je „skutečností“ – není součástí ani složkou našeho přístupu, našeho myšlení a vědomí atd. (což ovšem ještě vůbec neznamená, že to musí být skutečnost předmětná, „objektivní“ – to pak má své méontologické důsledky). Já mám za to, že zejména autor čtvrtého evangelia (připisovaného apoštolu Janovi) věděl daleko lépe, protože mnohem přesněji rozlišeně, jak je třeba uchránit některé rysy židovského a specielně Ježíšova myšlení proti zkreslujícímu a tím deformujícímu vlivu helenismu (a tím už myšlenkově poněkud upadlého řectví, hellénství), než ostatní také kanonizovaní evangelisté. Vědomě a cílevědomě užíval formulací, které byly nejen v napětí, ale přímo v rozporu s tím, co příslušná řecká slova sugerovala (už třeba v prologu, kde čteme, že „pravda se stala“ a „přišla mezi nás“ – což v řeckém kontextu prostě nemá žádný dobrý smysl). Tím se také otvírá lepší porozumění tomu, proč je součástí hebrejské verbální i literární tradice, že se něco – předpojmově – „míní“ tak, že se o tom vypovídá několika různými způsoby hned po sobě a vedle sebe; a také tomu, proč Ježíš o sobě říká, že je – zároveň ! – cestou, pravdou i životem. To nejsou jen „básnické“ nebo“řečnické“ ozdoby, ale má to hluboký a dalekosáhlý význam, vůbec ne rozostřující, nýbrž naopak daleko přesněji zaostřující !
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-3b.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Anaxagorás prý řekl, že slovo „osud“ je „prázdné jméno“ (protože „z toho, co se děje, nic neděje se osudem“ – zl. A 66). To však je nepřesnost, ba omyl. Každé jméno je jménem jen tehdy, když něco pojmenovává; přitom není důležité, zda to, co pojmenovává, je něco skutečného. Anaxagorův omyl sdíleli snad všichni presokratici, a přetrvával dál i u dalších myslitelů; ten omyl spočíval ovšem v tom, že to, co můžeme přesně mínit, je eo ipso skutečné (bez tohoto omylu není myslitelný pythagoreismus, ale ani platónské učení o idejích). Slovo (nebo jméno), které nic neznamená, nic nepojmenovává ani neoznačuje, prostě není žádným slovem, nýbrž je to pouhé „zaznění zvuku“, flatus vocis (nebo skupinou písmen, pokud je napíšeme). Není to „prázdné jméno“, ale žádné jméno. Slovo „osud“ něco znamená; to, k čemu svým významem poukazuje, je nutně „něčím“, a my můžeme toto „něco“ podrobit zkoumání a kritice. Nejen v běžné mluvě, ale i v dějinách filosofie a dokonce věd je spoustu takových pojmenování či slov, která jsou nerozlučně nebo alespoň velmi těsně spjata s omyly. Ale abychom mohli něco označit za omyl, musíme to (byť jako omyl) pochopit, a ono je co chápat a co kritizovat. Ovšem také nemusí jít o omyl, nemusí jít jen o označení něčeho, co „není“, co „neexistuje“ a čeho bychom eo ipso mohli prostě nedbat. Celá matematika a geometrie atd. se tematicky vztahuje k číslům a rovinným obrazcům nebo třírozměrným tělesům atd., které nikde v tomto světě „neexistují“, protože to jsou jen myšlenkové konstrukty. A každý uzná, že nemůžeme jen proto prohlásit, že jejich označení jsou jen „prázdná jména“. Právě naopak: čísla i geometrické útvary atp. se v některých směrech „chovají“ (jeví) jako skutečnosti. Pokud přesně a postačujícím způsobem myslíme (definujeme) trojúhelník, zbývá nám ještě obrovský úkol poznat jeho vlastnosti v nových a nových souvislostech (můžeme pak ustavit celou „vědu“ o trojúhelnících, trigonometrii). Ta ovšem stojí na některých principiálních předpokladech, pro které mohou existovat alternativy; vedle eukleidovské geometrie máme i geometrie neeukleidovské, které jsou použitelné pro jiné účely a za jiných okolností. Bylo by zřejmě absurdní prohlásit eukleidovskou geometrii prostě za chybnou, a tudíž bezpředmětnou, nicotnou; ale i kdybychom to mohli učinit, nestává se tím tato klasická geometrie „ničím“, ani se nestává „prázdnou“. (Písek, 050126–1.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Paul Ricœur (1995)

Tady už pracujeme s jiným významem slova historie, tedy ne s tím, co už se stalo a je hotovo, ale s historií za pochodu, s historií jejích aktérů, s historií, která má dimenzi budoucnosti. Je velmi důležité, aby dějepis, který zná pou/161/ze minulý úsek času, byl vtahován do historie žité a konané, která má před sebou budoucnost.. Myslím teď na to, co napsal Raymond Aron ve své doktorandské práci z roku 1938 o mezích historické objektivity,4 když historikům uložil úkol „defatalizovat“ minulost, tj. přenést se do situace protagonistů, kteří tehdy měli před sebou budoucnost, přenést se do jejich situace nejistoty, kdy něco očekávali, něčeho se obávali, v něco doufali a v žádném případě nemohli vědět, co bude dál.
Je tedy možné, že paměť vlastně předbíhá dějiny historiků. Paměť je totiž vždycky pamětí někoho, kdo má své projekty a plány. Řečeno s Koselleckem,5 jak paměť, tak historii je třeba usadit mezi horizont očekávání a prostor zkušenosti. Zůstává ovšem to, že paměť má budoucnost, zatímco dějepis interpretuje úsek minulosti, o němž zapomíná, že někdy budoucnost měl.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 160-61.)