Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

Už ve své první práci jsem užil výrazu „raněné cogito“. Nikdy mi nebyla vlastní základní myšlenka Descartova, a také Husserlova, podle níž je subjekt sám sobě „průhledný“. Sám jsem rozvíjel hermeneutiku, protože sebe sama znám pouze díky tomu, že se poznávám skrze díla druhých, kterým jsem porozuměl a která jsem si zamiloval. Nejkratší cestou od sebe k sobě je vždy myšlení druhého ... Psychoanalýza nás naučila, že „ego“ a „subjekt“ se zdaleka nekryjí. Je to však určitý subjekt, který je pacientem, „analyzantem“. Bez toho by nebyla psychoanalýza. Snad nám ve francouzštině chybí slovo, kterým bychom vyjádřili ono „já sám“ – to, co zmamená anglicky „self“ nebo německé „selbst“ ... Podle mne tu jde o problém etický a politický. Kdybychom neměli ideu právního subjektu, který je zároveň subjektem pro sebe sama i subjektem politickým, jak bychom vůbec mohli zastávat a bránit politiku lidských práv? Tady nejde o nějaký prvek sebepotvrzení, nýbrž o utváření sebe sama skrze myšlení druhých. Subjekt je zároveň i zdrojem i důsledkem schopnosti komunikovat. Velmi pěkně na to ukázal Habermas, když studoval, jaké překážky se kladou a k jakým pokřivením dochází při tom velikém dobrodružství komunikace, kde běží o osud subjektu, vědomí.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128,
Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Paul Ricœur (1968)

Připomenutí Péguyho na konci našich rozhovorů nás ostatně nijak neoddaluje od Sokrata, protože Sokratův duch, to znamená také risk, krásný risk. Neopouští snad v závěru Faidona scénu se slibem a vzýváním? I my tak učiníme.
Cituji závěr z knihy Homo viator: „Duch metamorfózy. Když budeme chtít smazat hranici mraků, která nás odděluje od jiného království, veď naše nezkušené činy. A když udeří předpovězená hodina, probuď v nás /79/ veselou náladu tuláka, který si zapíná svůj tlumok, zatímco za zabláceným oknem se poznenáhlu začíná rozednívat!“
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 78.)

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (2012)

1. Alles Wissen beruht auf der Übereinstimmung eines Objektiven mit einem Subjektiven. – Denn man weiß nur das Wahre; die Wahrheit aber wird allgemein in die Übereinstimmung der Vorstellungen mit ihren Gegenständen gesetzt.
2. Wir können den Inbegriff alles bloß Objektiven in unserm Wissen Natur nennen; der Inbegriff alles Subjektiven dagegen heiße das Ich, oder die Intelligenz. Beide Begriffe sin sich entgegengesetzt. ...
3. Im Wissen selbst – indem ich weiß – ist Objektives und Subjektives so vereinigt, daß man nicht sagen kann, welchem von beiden die Priorität zukomme. Es ist hier kein Erstes und kein Zweites, beide sind gleichzeitig und eins. – ...
(System des transzendentalen Idealismus, ex: Natur und geschichtlicher Prozeß, Suhrkamp, Frankfurt a.M. 1984, S. 412 – Einleitung, § 1.)