Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Paul Ricœur (1968)

… protože vždycky, když se filosofie upíná k novým obzorům, nabývá nové tváře.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 9.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Vy jste filosof a zároveň křesťan ...
P. Ricoeur: To je neuvěřitelné, jestlipak se někdo pozastavuje nad tím, že filosof může být ateista? Nevím, proč bych měl být pro svou „motivaci“ diskvalifikován, když na druhé straně se připouští, že Sartrův ateismus je neodlučitelný od Sartrova myšlení ...
(N.O.:) Jste tedy filosof, který věří?
P. Ricoeur: To jsou dva různé způsoby, jimiž se člověk angažuje; jsou to prostě dvě roviny mého života a myšlení, roviny velmi odlišné. Abychom si rozuměli: když hovořím o „motivaci“, nechci tím podceňovat její význam. Ale moje práce je filosofická: spočívá v identifikaci otázek, které si kladli filosofové.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 15.)

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) S Freudem se klade problém klamného vědomí, dokonce snad vědomí jakožto klamu.
P. Ricoeur: Ano, v jistém smyslu není tím podstatným problémem moderního myšlení problém omylu, nýbrž problém iluze. Celé naše úsilí spočívá v podstatě v tom, abychom znovu objevili cogito pomocí kritiky iluzí, abychom nahradili filosofii vědomí filosofií uvědomění. Jean Lacroix říkal, že „vědomí není žádnou daností, nýbrž úkolem“. Domnívám se, že tato problematika souvisí s problematikou frankfurtské školy. /19/ Horkheimerova a Adornova myšlenka je ta, že osvícenecká racionalita se neznala ve své schopnosti opovrhovat, manipulovat, klamat sebe samu.
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 18.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Jan Patočka kdysi o mně napsal do posudku pro Filosofický ústav (kvůli zařazení do ranku vědeckého pracovníka), že časopisecké studie, které jsem publikoval, byť četné, „neposkytovaly dost místa jeho schopnostem systematicky vyčerpávat problematiku“, a vyslovil naději, nové zařazení „mu nepochybně umožní, aby také po této stránce ukázal, co dovede“. Už tenkrát mne zarazila formulace „systematicky vyčerpávat problematiku“, eventuelně lze také říci „téma“. Zajisté tu jde o metaforu, ale po mém soudu je to metafora zavádějící, protože sugeruje, jako kdyby ona problematika nebo ono téma představovaly něco jako minerální ložisko, které je třeba vykopat a vynést na povrch nějakého dolu. Patočka nedospěl k tomu, že každé téma, každý problém i širší problematika se vždycky a nutně vztahují k tomu, co ještě není, co teprve přichází, ale nikoli tak, že by to už předtím někdy celé „bylo“. Právě proto je přímo absurdní mluvit (a myslet) o tom, že by bylo možno něco takového z té budoucnosti, kde to (ještě) není (tj. kde to ještě ani v té budoucnosti není, pokud by někdo chtěl trvat na tom, že v té budoucnosti přece také „něco“ musí být), nějak „vyčerpat, ba třeba jen částečně „vyčerpávat“.
(Písek, 100502-1.)