Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Fritjof Capra (1975)

Dynamickou a stále se měnící povahu světa částic nám nejlépe ukazují rozptylové (srážkové) experimenty vysokoenergetických částic. V těchto pokusech se hmota jeví jako úplně proměnlivá: všechny částice se mohou transformovat na částice jiné. Mohou se vytvořit z energie a mohou se zase v energii rozplynout. V tomto světle ztratily klasické pojmy jako „elementární částice“, „materiální substance“ nebo „izolovaný objekt“ svůj význam. Celý vesmír se jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur. Dosud jsme ještě nenašli úplnou teorii na popis tohoto světa. Máme však několik teoretických modelů, které velmi dobře popisují některé jeho stránky. Ale ani jeden z těchto modelů není prost matematických problémů a všechny si jistým způsobem navzájem protiřečí. Každý z nich však odráží /85/ základní jednotu a vnitřní dynamickou povahu hmoty. Ukazují, že vlastnosti částic je možné pochopit jen s ohledem na jejich aktivitu – na jejich interakce s okolním prostředím – a že na částice se proto není možné dívat jako na izolované entity, ale musíme je chápat jako integrální část celku.
(Tao fyziky I., př. Peter Zamarovský, DharmaGaia, Praha 2003, str. 84-85.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Žádná „reálná“ částice „neexistuje“ jako izolovaná entita; pokud by byla vskutku izolovaná, musela by mít virtuální charakter. Jakmile se „vyskytuje“ ve Vesmíru, je eo ipso zapojena do souvislostí s jinými částicemi, ať už podobnými nebo s jejich více nebo méně komplexními superstrukturami (superudálostmi). Aby něco takového bylo vůbec možné, musí být každá taková částice vybavena schopností na ty druhé částice a vůbec na své okolí nějak reagovat (a naopak zase ty druhé částice musí být schopny reagovat na tuto částici). Capra (v Tau fyziky I., s. 84) zdůrazňuje sice oprávněně „dynamickou“ povahu „sítě energetických struktur“ resp. „hmoty“, a vlastně oprávněně podtrhuje i „neoddělitelnost“ (jednotlivých) struktur, ale to slovo „jednotlivých“ jsme museli dát do závorek, protože on ho neužil. Mluví o „aktivitě“ částic, ale vůbec si neklade otázku, jakým právě lze mluvit o „částicích“ (partikulích), když jsou od sebe, jak zdůrazňuje, „neoddělitelné“. Jak můžeme mluvit třeba o dvou částicích a o jejich aktivním vztahu (vzájemné reakci), nemůžeme-li od sebe „oddělit“ aktivní reagování jedné na druhou od aktivního reagování druhé na první? Jak můžeme zdůvodnit své rozlišování různých částic od sebe, když se nám „vesmír jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur“? Není mnohost různých částic jen naším klamem? Není Vesmír jen jedním jediným dynamickým procesem, v němž není žádných jednotlivých, individuálních událostí-částic? – Odpověď je celkem prostá: to, že dvě částice na sebe reagují, ještě zdaleka neznamená, že eo ipso přestávají být dvěma částicemi a stávají se částicí jedinou. K něčemu podobnému sice také může někdy dojít, ale pak jde o jiný typ vzájemného reagování. Všeobecná souvislost všeho se vším nemůže být chápána jako argument pro všeobecné sjednocení všeho do jediného procesu, v němž nelze oprávněně nic samostatného (ani relativně samostatného) legitimně rozlišit a odlišit. Musíme prostě vzít na vědomí, že vedle jednotlivých souvislostí tu jsou také jednotlivé nesouvislosti, a zejména že souvislosti i nesouvislosti mohou být a skutečně jsou různého typu. Právě proto můžeme mluvit o různých druzích základních fyzikálních „sil“ a různých formách jejich „působení“ či vlivu. (Sám Capra třeba ví, že lze v silném elektromagnetickém poli urychlovat protony, ale nikoli třeba neutrony, na které ty urychlené protony mohou jen dopadat – ale nevyvozuje z toho žádné závěry, pokud jde o meze působení pole a meze reaktibility některých částic.)
(Písek, 080301-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Chápání „částice“ je už od dob starých Řeků, konkrétně zejména vinou atomistů Leukippa a Démokrita, zatíženo nesprávnou představou, že částice nemá žádnou vnitřní strukturu, čili že je bez struktury. Pokud lze nějakou strukturu u něčeho, co vypadá jako jednotlivost, zjistit, pak nejde o jednu částici, ale o nějaké poskládání více, eventuelně i mnoha částic. To „skládání“ či „hromadění“ bylo také chápáno velmi různě; presokratičtí atomisté předpokládali „existenci“ volného (prázdného) prostoru, jímž atomy „padaly“ dolů a přitom se vzájemně (ale nahodile) zachycovaly svými „výběžky“ a vytvářely tak jakési dočasné skrumáže (chumly), jež držely po nějakou dobu při sobě. Tato představa (spíš než pojem) straší dodnes v hlavách teoretických fyziků, kteří sice už dávno uznali vnitřní strukturu atomů v dnešním pojetí, ale stále usilovně myslí na nejmenší subatomární „partikule“, a nejnověji na tzv. superstrany, které však nadále považují za nejmenší částice, byť jen o jedné (a omezené) dimenzi. Právě zde je třeba kriticky nasadit: ať už je tím nejmenším „jsoucnem“ cokoliv, není to „částice“ v tradičním smyslu, ale je to událost, tj. je to ten nejmenší „kousek“ dění, tedy jakási primordiální událost, která má svůj počátek, průběh a konec – a tedy svou vnitřní strukturu. A pokud nemá zůstat pouhou virtuálností, musí být schopna reagovat na nějaké prostředí (a umožnit jiným událostem v tomto prostředí reagovat na sebe).
(Písek, 110808-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Fyzikové běžně mluví o „částicích“, i když připouštějí, že každá částice je nějak „přítomna“ v jakési třeba i velmi slabé podobě, do velké vzdálenosti od svého „centra“ Zatím jsem se nesetkal s tím, že by se řešil problém meze či hranice, která „dělí“ (?) vlastní částici od jejího „pole“, které sahá vlastně velmi daleko, i když tento její „přesah“ je jen velmi obtížně sledovatelný (a možná v jisté míře i zcela nesledovatelný). Hlavní (praktický) problém při zjišťování nebo zkoumání takového „pole“ spočívá v tom, že takovou částici nikdy nemůžeme izolovat a tak její „pole“ nechat, aby se nám dříve nebo později skrylo za mocnějšími „poli“, vyvolanými jinými částicemi (a jejich seskupeními, ať už pouhými „hromadami“ nebo skupinami více nebo méně částečně integrovanými). Leč soustřeďme svou pozornost jen na jednu složku či jeden aspekt zmíněného vztahu „čátice samé“ na jedné straně a jí vyvolaného a udržovaného „pole“, kde se ukazuje a eventuálně projevuje jako „při-tomná“ (a tak schopná vztahu, komunikace nebo vzájemného reagování).
(Písek, 140125-1.)