Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jindřiška Svobodová (1966)

Předmětnost – pojem, který vyjadřuje, že nějaký objekt je předmětem. Moderní filosofie někdy používá slova předmět jako synonyma ke slovu materiální. Tak mluvíme-li o předmětném charakteru jevů vnějšího světa, chceme tím vyjádřit, že existují objektivně, nezávisle na našem vědomí. Předmětnost u Hegela znamená odcizení absolutního ducha na některém stupni jeho vývoje. Zrušením tohoto odcizení je uvědomění si, že každá předmětnost je jinobytí ducha. Předmět či objekt vnímání je to, nač je v určitém okamžiku vnímání soustředěno. Předmět vnímání je nutno odlišovat od pozadí, které tvoří všechny ostatní předměty působící na nás zároveň, ale ustupující do pozadí ve srovnánmí ss objektem vnímání. Např. když vyndáváme potřebnou knihu z knihovny, vnímáme zároveň mnoho jiných knih stojících blízko ní, ale předmětem nebo objektem vnímání je jen ta kniha, kterou teď vyndáváme. Všechno ostatní, co vidíme současně s ní, vnímáme jen jako pozadí. (Viz Vnímání.)
jsv
(2783, Stručný filosofický slovník, Praha 1966, str. 360.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Bytostným rysem techniky je její soustředěná, takřka výhradní „práce“ s předměty (resp. se skutečnostmi, které lze v této „práci“ na předměty degradovat). Téměř před 35 lety napsal Elias Canetti (1971): „Je třeba, aby se lidé pokusili zvážit všechno, co existuje nezávisle na technice. Jak jinak máme narazit na síly, které nám umožní osvobodit se od přesily techniky?“ To je ovšem zapotřebí náležitě interpretovat; „nezávislost na technice“ je poněkud zavádějící, neboť předmětnost přece vždycky provází každé uskutečnění, a to i když není uskutečňováno „technicky“. Nezávisle na technice probíhá např. v našem Slunci termonukleární reakce, a přesto ji dovedeme v malém napodobit (resp. už brzo toho napodobení budeme schopni i technicky využít). Naproti tomu bio-vynález chlorofylu, díky kterému zelené rostliny dovedou využít produktů termonukleárních reakcí na Slunci (totiž záření), vznikl „nezávisle na technice“, a zatím nevíme, podaří-li se jej ryze technicky využít, tj. bez nutnost zapojovat do toho organismy (např. řasy apod.). Canettiho připomínku můžeme chápat tak, že vedle technického rozvoje dalších a dalších oborů je třeba se pozorně zaměřovat na také skutečnosti, které nelze na technické procesy či postupy redukovat, případně které nelze ryze technicky napodobit. V podstatě by to byl poukaz k důležitosti bio-procesů pro budoucnost lidstva. Musíme se však také tázat, proč vlastně dochází k oné „přesile techniky“, o které Canetti mluví. Odkud se bere ta její moc, která v nás (nebo aspoň v některých) vyvolává dojem ohrožení naší svobody? Proč se necítíme stejně ohroženi těmi druhými „silami“, které nás snad mohou osvobodit od „přesily techniky“? Vždyť by to mohlo znamenat jen upadnutí do závislosti na jiných „silách“ a jejich eventuelní „přesile“. Nevnímáme to snad zatím dost silně jen proto, že naše závislost na technice zatím převažuje? Což se řada lidí už dnes nehrozí třeba pokroků genetického inženýrství? Nebo už ten název „inženýrství“ nenapovídá, že i tu je nebezpečí skryto především v technickým postupech a metodách, a nikoli v oné nutné „spolupráci“ s procesy vlastními životu? Nejde tu spíše než o „techniku“, jak jí běžně rozumíme, o onu takřka výhradní soustředěnost na předmětnou stránku všech typů skutečnosti? (Písek, 051107-1.)

Karl Jaspers (1955)

a) In der Tat läβt sich kein Gedanke vollziehen, kein sinnvolles Wort sprechen, ohne einen Gegenstand vor Augen zu haben. Darum ist jederzeit ein Satzverständnis gebunden an solche gegenständliche Leitfäden. Das Gegenstandslose, soweit es zugänglich ist, ist dies nur auf dem Wege über Gegenständlichkeiten.
Aller wesentliche Gehalt des Philosophierens aber liegt in dem, was auf dem Wege über Gegenständlichkeiten in uns an Impulsen, innerer Verfassung, Weise des Sehens und Urteilens, Bereitschaft zu wählendem Reagieren, Einsenkung in die geschichtliche Gegenwärtigkeit erwächst, sich wiedererkennt und bestätigt fühlt.
An den Leitfäden gegenständlicher Ordnung (den Doktrinen oder Lehren) hat man Knochengerüβte, nicht das Leben der Philosophie.
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, Nachwort, S. XXXI.)

Jan Patočka (1968)

Tu by bylo možno ptát se, není-li to dogmatický přístup, který ve skutečnosti sebejistou reflexi předpokládá. ... Ve skutečnosti, zdá se mi, je reflexívní sebezachycení východiskem, ale nepostačí, právě tak jako tematizace vnějších předmětů je vždy možná, ale je nepůvodním přístupem k věcem. Reflexívní sebezachycení, v němž nežijeme vždy, má svůj původ a důvod; existenciální fenomenologie dovede vyložit vznik předmětné jasnosti z nepředmětné, kdežto naopak to není možné.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 201.)

Karl Jaspers (1932)

... Alles Philosophieren überschreitet, was in klarer Objektivität als Sein für jedermann dasselbe ist. ...
...
Transzendieren überhaupt
1. Überschreiten der Gegenständlichkeit. – Philosophie ist das denkende Vergewissern eigentlichen Seins. Weil kein Sein, das als erforschbarer Gegenstand gegeben wäre, ales das eigentliche Sein haltbar ist, muß Philosophie über alle Gegenständlichkeit tranzendieren.
... /38/ ...
In jedem Denkakt transzendiere ich im ersten Sinne, sofern ich als Subjekt etwas Transsubjektives meine. Eigentliches Transzendieren heißt jedoch: Hinausgehen über das Gegenständliche ins Ungegenständliche. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 37; 38.)