Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Tillich (1955)

Tato studie je … Je věnována ústřednímu problému systematické teologie, který je zároveň obzvlášť naléhavou otázkou mého vlastního teologického myšlení. Mnohokrát se kriticky poukazovalo na to, že filosofický jazyk, který při své teologické práci užívám, se značně liší od konkrétní metaforiky biblického jazyka. Právě tohoto rozdílu v jeho nejvyostřenější podobě si všímá větší část mé stati. Nevyvozuji z něho však jako někteří z mých kritiků, že se má teologie užívání filosofických pojmů vyhýbat. Jsem přesvědčen, že to není ani možné, ani žádoucí a že takové úsilí má za následek buď sebeklam nebo primitivismus. Pokouším se naopak ukázat, že každý biblický symbol vede nevyhnutelně k ontologické otázce a že odpovědi, jež dává teologie, nutně obsahují ontologické prvky. Rozvíjet tyto odpovědi by ovšem přesáhlo účel našich přednášek; rozvinout je naplno by bylo možné pouze v rámci teologického systému. Z toho důvodu jsou závěrečné kapitoly poněkud stručnější.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 3.)

Paul Tillich (1949)

Řecké slovo pro pravdu znamená: odhalování skrytého. Pravda je skrytá a musí být objevena. Přirozeně ji nikdo nevlastní. Přebývá v hlubině, pod povrchem. Povrch naší existence se mění, neustále se pohybuje jako vlny v oceánu, a proto je klamný. Hlubina je věčná, a proto je jistá. Tím, že čtvrté evangelium užívá řeckého slova, při/215/jímá řecké pojetí pravdy, ale současně je přetváří. ,Činit pravdu‘, ,být v pravdě‘, ,pravda se stala‘, ,já jsem pravda‘ – všechna tato spojení naznačují, že pravda v křesťanství je něco, co se stává, něco, co se váže na určité místo, určitý čas a k určité osobnosti. Pravda je něco nového, něco, co Bůh činí v dějinách, a proto něco, co se činí v individuálním životě. Pravda je skrytá, pravda je tajemství – v křesťanství stejně jako v řeckém myšlení. Ale tajemství pravdy v křesťanství je událostí, která se stala a která se znovu a znovu stává. Je to život, osobní život, zjevení a rozhodnutí. Pravda je proud života soustředěný v Kristu, aktualizovaný v každém, kdo je s ním, kdo žije v božím společenství, v církvi.V řeckém myšlení může být pravda pouze nalezena. V křesťanství je pravda nalezena tehdy, když je činěna, a činěna tehdy, když je nalezena. V řeckém myšlení je pravda manifestací věčné, nehybné bytnosti věcí. V křesťanství je pravda nové stvoření, které se uskutečňuje v dějinách. Proto je v křesťanství opakem pravdy lež, a ne mínění, jak tomu bylo v Řecku. Rozhodnutí pro či proti pravdě je rozhodnutí o životě a smrti a je totožné s rozhodnutím, v němž je Kristus přijímán či odmítnut. Nemůžeš mít pouze mínění o Kristu poté, co jsi mu stál tváří v tvář. Můžeš pouze činiti pravdu tím, že jej následuješ, nebo činit lež tím, že ho zapíráš. Proto není možné z něj udělat učitele pravdy mezi – či nad – jinými učiteli pravdy. Tím bychom oddělili pravdu od Krista a odlišili rozhodnutí pro pravdu od rozhodnutí pro něho (stejně jako rozhodnutí pro Platónovo učení není totéž jako rozhodnutí pro Platóna). Ale právě toto rozdělení čtvrté evangelium popírá, když nazývá Krista pravdou, ,která se stala‘, a když jeho následovníky nazývá těmi, kdo jsou v pravdě, a proto jsou schopni pravdu činit.
Křesťanská teologie vyrůstá z takového konceptu prav/216/dy, který nepřipouští žádné rozdvojení teorie a praxe, protože tato pravda je zachraňující pravda. Teologie by měla být jako kruh, kde nejvzdálenější prvky historických, vzdělávacích a filozofických teorií jsou namířeny do středu, k pravdě, kterou je Kristus. Žádné vyjádření, které přímo či nepřímo neobsahuje spásnou pravdu, není teologické. A ,spásná pravda‘ znamená onu pravdu, která je činěna; spásná pravda je v tom, ,kdo činí pravdu‘.
(Činění pravdy, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, přel. Zvonimír Šorm, Kalich, Praha1990, str. 214-16.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Máme za to, že jediným zdrojem aktivity je (může být) nějaký subjekt; přitom základní formou aktivity je výkon vlastního bytí subjektu. Teprve odtud může být založena akce v pravém smyslu, která znamená jakousi „odnož“ oné základní aktivity sebevýkonu. Tato odnož míří – buď ,nazdařbůh‘ nebo více méně cíleně mimo subjekt, tj. do jeho nejbližšího (a na vyšších úrovních i vzdálenějšího) okolí. Předpokladem „cílenosti“ akce jsou jisté informace, získané v dřívějších akcích (eventuelně – na určitých nižších rovinách života – získané druhově či rodově etc. v dlouhých vývojových etapách a zakódovaných v tzv. instinktech, tj. jakýchsi bio-automatismech). Jakási základní „vnímavost“ vůči okolí musí proto předcházet každé cílenosti aktivit. A protože vnímavost vůči sobě předpokládá přístup subjektu k sobě, a ten zase předpokládá ještě dřívější odstup od sebe (a každou akci můžeme chápat zčásti také jako odstup od sebe resp. sebe-opouštění (z něhož je ovšem obvykle možný návrat k sobě), musíme odlišit dvojí typ zacílenosti (téličnosti), totiž téličnost primární, která je vlastní každé (pravé) události, a téličnost sekundární, která je podmíněna oním odstupem od sebe a pak novým přístupem k sobě. A protože každá (pravá) událost potřebuje ke svému sebe-uskutečnění určité prostředí, v němž může probíhat (jinak končí předčasně, aniž se mohla ve svém dění rozvinout), musíme i onu primární téličnost podmínit jakousi primární či spíše primordiální vnímavostí, bez níž se žádná událost nemůže ustavit jako subjekt. To je značně obtížný problém, ale má svou pozoruhodnost: ona primordiální vnímavost nemůže být založena na žádná akci (tudíž ani na akci nazdařbůh), neboť předchází konstituci subjektu. Tím se dostáváme k tomu, že tento typ vnímavosti může mít fundamentální význam pro naše pochopení povahy subjektu: nemusí nutně jít o vnímavost vůči danostem okolí, ale také vůči tomu, co „dáno“ v přesném slova smyslu není. A pak záleží na tom, zda rozšíříme své pojetí „okolí“ tak, aby tam své místo dostaly i skutečnosti „na-dané“ (a přesto skutečné). To by pak – v tomto případě – znamenalo, že ona primordiální vnímavost, která nepředpokládá ještě ustavení události jakožto subjektu, zahrnuje mimořádně významnou vnímavost vůči tomu, co „přichází“, tedy vůči výzvám budoucnosti. (Písek, 050724-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

„Téličnost“ je J.B.Kozákův pokusný termín, který měl dovolit se vyhnout některým nežádoucím konotacím slova „teleologičnost“. Přebírám tento termín, ale s úpravami a s jistým upřesněním. „Télický“ je takový proces, který je směřován (který směřuje, nikoli je zaměřen) ve svém průběhu k čemusi, co lze nazvat „cíl“ (télos, tedy nejen „konec“), přičemž onen cíl/konec není předem dán, jako tomu bylo např. u Aristotela, ale kde výsledek budí nejčastěji dojem, že dán „byl“ (a jest), a to spíše jen ve smyslu statistickém (tam, kde se nesčetněkrát opakuje). Naproti tomu termín „teleologický“ a „teleologičnost“ může budit či vyvolávat řadu spolu-významů, které je nutno odmítnout, hlavně ten koncovkou připomínající „logos“. Jako télický můžeme označit (kvalifikovat) i takový proces, který v každém svém úseku jakousi zaměřenost vykazuje, a to v nepochybné kontinuitě navazování nového směřování na směřování dřívější, ale jehož konečný výsledek nejenom není „předurčen“ předem, ale který může být nejen způsoben nepřesnostmi a poruchami, nýbrž také docela naopak „tlakem“ či „tendencí“ k jistému vylepšování a přímo „pokroku“ (ovšem „tlakem“ nikoli z minulosti do přítomnosti, nýbrž z budoucnosti do přítomnosti, teda tlakem „ne-jsoucím“, „ne-předmětným“).
(Písek, 120811-2.)

Paul Tillich (1955)

… Rozčiluje mně, když vidím, jak bibličtí teologové, když vysvětlují pojmy starozákonních a novozákonních pisatelů, většinou používají termínů, které byly vytvořeny namáhavou prací filosofů a vynalézavostí spekulativního ducha, a potom s lacinou přezíravostí zavrhují dílo, které tak nezměrně obohatilo jejich jazyk. Žádného teologa nelze brát jako teologa vážně, ani je-li to velký křesťan a učenec, pokud jeho práce ukazuje, že nebere vážně filosofii.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 9.)