Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Tillich (1955)

Tato studie je … Je věnována ústřednímu problému systematické teologie, který je zároveň obzvlášť naléhavou otázkou mého vlastního teologického myšlení. Mnohokrát se kriticky poukazovalo na to, že filosofický jazyk, který při své teologické práci užívám, se značně liší od konkrétní metaforiky biblického jazyka. Právě tohoto rozdílu v jeho nejvyostřenější podobě si všímá větší část mé stati. Nevyvozuji z něho však jako někteří z mých kritiků, že se má teologie užívání filosofických pojmů vyhýbat. Jsem přesvědčen, že to není ani možné, ani žádoucí a že takové úsilí má za následek buď sebeklam nebo primitivismus. Pokouším se naopak ukázat, že každý biblický symbol vede nevyhnutelně k ontologické otázce a že odpovědi, jež dává teologie, nutně obsahují ontologické prvky. Rozvíjet tyto odpovědi by ovšem přesáhlo účel našich přednášek; rozvinout je naplno by bylo možné pouze v rámci teologického systému. Z toho důvodu jsou závěrečné kapitoly poněkud stručnější.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 3.)

Paul Tillich (1949)

Řecké slovo pro pravdu znamená: odhalování skrytého. Pravda je skrytá a musí být objevena. Přirozeně ji nikdo nevlastní. Přebývá v hlubině, pod povrchem. Povrch naší existence se mění, neustále se pohybuje jako vlny v oceánu, a proto je klamný. Hlubina je věčná, a proto je jistá. Tím, že čtvrté evangelium užívá řeckého slova, při/215/jímá řecké pojetí pravdy, ale současně je přetváří. ,Činit pravdu‘, ,být v pravdě‘, ,pravda se stala‘, ,já jsem pravda‘ – všechna tato spojení naznačují, že pravda v křesťanství je něco, co se stává, něco, co se váže na určité místo, určitý čas a k určité osobnosti. Pravda je něco nového, něco, co Bůh činí v dějinách, a proto něco, co se činí v individuálním životě. Pravda je skrytá, pravda je tajemství – v křesťanství stejně jako v řeckém myšlení. Ale tajemství pravdy v křesťanství je událostí, která se stala a která se znovu a znovu stává. Je to život, osobní život, zjevení a rozhodnutí. Pravda je proud života soustředěný v Kristu, aktualizovaný v každém, kdo je s ním, kdo žije v božím společenství, v církvi.V řeckém myšlení může být pravda pouze nalezena. V křesťanství je pravda nalezena tehdy, když je činěna, a činěna tehdy, když je nalezena. V řeckém myšlení je pravda manifestací věčné, nehybné bytnosti věcí. V křesťanství je pravda nové stvoření, které se uskutečňuje v dějinách. Proto je v křesťanství opakem pravdy lež, a ne mínění, jak tomu bylo v Řecku. Rozhodnutí pro či proti pravdě je rozhodnutí o životě a smrti a je totožné s rozhodnutím, v němž je Kristus přijímán či odmítnut. Nemůžeš mít pouze mínění o Kristu poté, co jsi mu stál tváří v tvář. Můžeš pouze činiti pravdu tím, že jej následuješ, nebo činit lež tím, že ho zapíráš. Proto není možné z něj udělat učitele pravdy mezi – či nad – jinými učiteli pravdy. Tím bychom oddělili pravdu od Krista a odlišili rozhodnutí pro pravdu od rozhodnutí pro něho (stejně jako rozhodnutí pro Platónovo učení není totéž jako rozhodnutí pro Platóna). Ale právě toto rozdělení čtvrté evangelium popírá, když nazývá Krista pravdou, ,která se stala‘, a když jeho následovníky nazývá těmi, kdo jsou v pravdě, a proto jsou schopni pravdu činit.
Křesťanská teologie vyrůstá z takového konceptu prav/216/dy, který nepřipouští žádné rozdvojení teorie a praxe, protože tato pravda je zachraňující pravda. Teologie by měla být jako kruh, kde nejvzdálenější prvky historických, vzdělávacích a filozofických teorií jsou namířeny do středu, k pravdě, kterou je Kristus. Žádné vyjádření, které přímo či nepřímo neobsahuje spásnou pravdu, není teologické. A ,spásná pravda‘ znamená onu pravdu, která je činěna; spásná pravda je v tom, ,kdo činí pravdu‘.
(Činění pravdy, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, přel. Zvonimír Šorm, Kalich, Praha1990, str. 214-16.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Chyba teleologického pojetí není teleologii nutně vlastní, ale je spíše čímsi vnějším, „přidaným“: je důsledkem předpokladů (resp. předsudků), které nemusí nutně být s teleologií spjaty. Ty předsudky jsou ve skutečnosti důsledkem či spíše složkou zpředmětňujícího pojetí, které chápe „télos“, cíl, jako něco daného předem, tedy v minulosti – tudíž jako něco buď minulého nebo naopak vždy přítomného, ale ne jako něco budoucího, k čemu má teprve dojít, co má teprve nastat. Náprava je proto nejen možná, ale poměrně „snadná“, ovšem za předpokladu, že budeme schopni opustit zpředmětňující způsoby myšlení a naučíme se pracovat také s intencemi nepředmětnými. Télos, cíl (a v řečtině také konec) jakožto pojem resp. koncept (pojetí) nemusíme nutně zavrhnout, ale můžeme se pokusit o nápravu. J.B.Kozák v tomto smyslu trval na tom, že žádné cíle nejsou dány, že cíle nejsou prostě „součástí“ dané skutečnosti, ale že naproti tomu nelze popřít skutečnost télična, tj. pozorovatelné a zkoumatelné zaměřenosti k cílům (ovšem cílům nedaným odedávna, ale přece jen vždy utvořených a „zvolených“ předem). Jako názornější příklad se nám může ukázat třeba slavná anabáze našich legionářů v Rusku, když ovládli železniční spojení do Vladivostoku. To spojení sice bylo postaveno již před válkou, ale bylo na mnoha místech přerušeno, takže legionáři museli celé úseky znovu dostavět. Když si tuto občasnou situaci jakoby vystřihneme a oběma směry rozšíříme, dostaneme modelové řešení: lokomotiva s dvěma nebo více vagony stojí na kolejích, ale jen na omezeném kusu kolejí. Aby se mohla dostat dál, musí mít s sebou železniční dělníky a inženýry, kteří vždycky postaví kupředu kus trati. (Je už jedno, zůstává-li za vlakem trať tak, jak ji postavili, anebo je-li nezbytné, aby trať,po které už vlak projel, museli zase rozebrat a aby tak získané pražce a kolejnice atd. mohli znovu použít k dalšímu postupu vpřed. Nějaký konečný cíl této dost pomalé jízdy nemusí být daleko dopředu stanoven (i když stanoven být může – to záleží na rozhodnutí cestovatelů); ale i když není předem pevně stanoven (a i když tedy není přesně stanovena ani celá trasa), je nepochybné, že se vlak nějakým určitým směrem a teda vždy k nějakým nejbližším cílům pohybuje). Evoluce živých bytostí probíhá právě tímto způsobem: žádný jednotlivý organismus ani žádná generace organismů nemůže svévolně opustit dosavadní cestu vývoje, a to znamená, že nemůže „navázat“ na jakoukoli jinou vývojovou cestu, ale malými kroky může ovlivnit další dlouhodobý postup (a tak se buď vzdalovat v tom či onom ohledu cestě dosavadní nebo i cestám organismů příbuzných, kdysi blízkých až totožných).
(Písek, 120101-2.)

Paul Tillich (1955)

… Rozčiluje mně, když vidím, jak bibličtí teologové, když vysvětlují pojmy starozákonních a novozákonních pisatelů, většinou používají termínů, které byly vytvořeny namáhavou prací filosofů a vynalézavostí spekulativního ducha, a potom s lacinou přezíravostí zavrhují dílo, které tak nezměrně obohatilo jejich jazyk. Žádného teologa nelze brát jako teologa vážně, ani je-li to velký křesťan a učenec, pokud jeho práce ukazuje, že nebere vážně filosofii.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 9.)