Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

[Transzendentalien] In der mittelalterlichen Scholastik sind Transzendentalien (lat.: transcendentalia, von transcendere „übersteigen“) die Grundbegriffe, die allem Seienden als Modus zukommen. Sie überschreiten die aristotelischen Kategorien insofern, als sie nicht selbst diesen zugeordnet werden können, aber als allgemeine Begriffe auf sie angewendet werden können. Sie haben somit Teil am ewigen Sein Gottes. Als Transzendentalien finden sich bei Thomas von Aquin
- unum (das Eine),
- bonum (das Gute),
- verum (das Wahre).
Manche Autoren zählen auch das Schöne (pulchrum) zu den Transzendentalien; frühester Beleg ist die dem Alexander von Hales zugeschriebene Summa.
Literatur [Bearbeiten]
- Johann Baptist Lotz, die Grundbestimmungen des Seins, Innsbruck 1988, ISBN 3702216693.
Siehe auch [Bearbeiten]
Das Gute, Idee des Guten, Wahrheit, Einheit, Ontologie, Metaphysik
Von „http://de.Wikipedie.org/wiki/Transzendentalien„
Kategorie: Ontologie

Paul Tillich (1955)

Tato studie je … Je věnována ústřednímu problému systematické teologie, který je zároveň obzvlášť naléhavou otázkou mého vlastního teologického myšlení. Mnohokrát se kriticky poukazovalo na to, že filosofický jazyk, který při své teologické práci užívám, se značně liší od konkrétní metaforiky biblického jazyka. Právě tohoto rozdílu v jeho nejvyostřenější podobě si všímá větší část mé stati. Nevyvozuji z něho však jako někteří z mých kritiků, že se má teologie užívání filosofických pojmů vyhýbat. Jsem přesvědčen, že to není ani možné, ani žádoucí a že takové úsilí má za následek buď sebeklam nebo primitivismus. Pokouším se naopak ukázat, že každý biblický symbol vede nevyhnutelně k ontologické otázce a že odpovědi, jež dává teologie, nutně obsahují ontologické prvky. Rozvíjet tyto odpovědi by ovšem přesáhlo účel našich přednášek; rozvinout je naplno by bylo možné pouze v rámci teologického systému. Z toho důvodu jsou závěrečné kapitoly poněkud stručnější.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 3.)

Paul Tillich (1949)

Řecké slovo pro pravdu znamená: odhalování skrytého. Pravda je skrytá a musí být objevena. Přirozeně ji nikdo nevlastní. Přebývá v hlubině, pod povrchem. Povrch naší existence se mění, neustále se pohybuje jako vlny v oceánu, a proto je klamný. Hlubina je věčná, a proto je jistá. Tím, že čtvrté evangelium užívá řeckého slova, při/215/jímá řecké pojetí pravdy, ale současně je přetváří. ,Činit pravdu‘, ,být v pravdě‘, ,pravda se stala‘, ,já jsem pravda‘ – všechna tato spojení naznačují, že pravda v křesťanství je něco, co se stává, něco, co se váže na určité místo, určitý čas a k určité osobnosti. Pravda je něco nového, něco, co Bůh činí v dějinách, a proto něco, co se činí v individuálním životě. Pravda je skrytá, pravda je tajemství – v křesťanství stejně jako v řeckém myšlení. Ale tajemství pravdy v křesťanství je událostí, která se stala a která se znovu a znovu stává. Je to život, osobní život, zjevení a rozhodnutí. Pravda je proud života soustředěný v Kristu, aktualizovaný v každém, kdo je s ním, kdo žije v božím společenství, v církvi.V řeckém myšlení může být pravda pouze nalezena. V křesťanství je pravda nalezena tehdy, když je činěna, a činěna tehdy, když je nalezena. V řeckém myšlení je pravda manifestací věčné, nehybné bytnosti věcí. V křesťanství je pravda nové stvoření, které se uskutečňuje v dějinách. Proto je v křesťanství opakem pravdy lež, a ne mínění, jak tomu bylo v Řecku. Rozhodnutí pro či proti pravdě je rozhodnutí o životě a smrti a je totožné s rozhodnutím, v němž je Kristus přijímán či odmítnut. Nemůžeš mít pouze mínění o Kristu poté, co jsi mu stál tváří v tvář. Můžeš pouze činiti pravdu tím, že jej následuješ, nebo činit lež tím, že ho zapíráš. Proto není možné z něj udělat učitele pravdy mezi – či nad – jinými učiteli pravdy. Tím bychom oddělili pravdu od Krista a odlišili rozhodnutí pro pravdu od rozhodnutí pro něho (stejně jako rozhodnutí pro Platónovo učení není totéž jako rozhodnutí pro Platóna). Ale právě toto rozdělení čtvrté evangelium popírá, když nazývá Krista pravdou, ,která se stala‘, a když jeho následovníky nazývá těmi, kdo jsou v pravdě, a proto jsou schopni pravdu činit.
Křesťanská teologie vyrůstá z takového konceptu prav/216/dy, který nepřipouští žádné rozdvojení teorie a praxe, protože tato pravda je zachraňující pravda. Teologie by měla být jako kruh, kde nejvzdálenější prvky historických, vzdělávacích a filozofických teorií jsou namířeny do středu, k pravdě, kterou je Kristus. Žádné vyjádření, které přímo či nepřímo neobsahuje spásnou pravdu, není teologické. A ,spásná pravda‘ znamená onu pravdu, která je činěna; spásná pravda je v tom, ,kdo činí pravdu‘.
(Činění pravdy, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, přel. Zvonimír Šorm, Kalich, Praha1990, str. 214-16.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Náleží už k přetrvávajícím zlozvykům i ve velmi náročné jinak literatuře, že se náležitě nerozlišuje mezi pojmy a příslušnými jejich „předměty“ resp. „intencionálními modely“ (jimiž mohou být, jak víme, také intencionální nepředměty). Takže většina autorů považuje nadále tzv. „transcendentálie“ za „pojmy“ (v českém filosofickém slovníku se ve výkladu o „transcendentáliích“ mluví o „přesažných pojmech“ – 7233, s. 417). My naproti tomu budeme nuceni rozlišovat mezi „transcendentálními pojmy“ na jedné straně a jejich příslušnými „intencionálními modely“ (event. „intencionáliemi“, ale to nevypadá pěkně) na straně druhé. „Transcendentálie“ v našem použití toho slova jsou tedy tím, k čemu se vztahují (nač poukazují, k čemu se odnášejí, k čemu intencionálně směřují) příslušné pojmy tj. – chceme-li – „transcendentální pojmy“, ale k tomu se ještě vrátíme, protože v jistém smyslu jsou všechny pojmy transcendentální, ale jenom některé se vztahují k „transcendentáliím“). „Trancendentálie“ jsou tedy takové intencionální „modely“ (předměty nebo nepředměty), pro něž nemůžeme najít oporu v jiné zkušenosti než právě pouze myšlenkové (tedy pro něž nemáme žádné ověření ve smyslové zkušenosti; jinak řečeno, nejde o to, čemu se běžně říká „zkušenostní předmět“, v němčině „Erfahrungsobjekt“ – běžně proto, že za „zkušenost“ se považuje pouze zkušenost smyslová, zatímco my naopak budeme dávat důraz na to, že vedle zkušenosti smyslové je velmi důležitá také zkušenost s myšlením, tj. myšlenková, a v jejím rámci i zkušenost s myšlením transcendentálií).
(Písek, 090303-2.)

Paul Tillich (1955)

… Rozčiluje mně, když vidím, jak bibličtí teologové, když vysvětlují pojmy starozákonních a novozákonních pisatelů, většinou používají termínů, které byly vytvořeny namáhavou prací filosofů a vynalézavostí spekulativního ducha, a potom s lacinou přezíravostí zavrhují dílo, které tak nezměrně obohatilo jejich jazyk. Žádného teologa nelze brát jako teologa vážně, ani je-li to velký křesťan a učenec, pokud jeho práce ukazuje, že nebere vážně filosofii.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 9.)