Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Tillich (1955)

Tato studie je … Je věnována ústřednímu problému systematické teologie, který je zároveň obzvlášť naléhavou otázkou mého vlastního teologického myšlení. Mnohokrát se kriticky poukazovalo na to, že filosofický jazyk, který při své teologické práci užívám, se značně liší od konkrétní metaforiky biblického jazyka. Právě tohoto rozdílu v jeho nejvyostřenější podobě si všímá větší část mé stati. Nevyvozuji z něho však jako někteří z mých kritiků, že se má teologie užívání filosofických pojmů vyhýbat. Jsem přesvědčen, že to není ani možné, ani žádoucí a že takové úsilí má za následek buď sebeklam nebo primitivismus. Pokouším se naopak ukázat, že každý biblický symbol vede nevyhnutelně k ontologické otázce a že odpovědi, jež dává teologie, nutně obsahují ontologické prvky. Rozvíjet tyto odpovědi by ovšem přesáhlo účel našich přednášek; rozvinout je naplno by bylo možné pouze v rámci teologického systému. Z toho důvodu jsou závěrečné kapitoly poněkud stručnější.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 3.)

Paul Tillich (1949)

Řecké slovo pro pravdu znamená: odhalování skrytého. Pravda je skrytá a musí být objevena. Přirozeně ji nikdo nevlastní. Přebývá v hlubině, pod povrchem. Povrch naší existence se mění, neustále se pohybuje jako vlny v oceánu, a proto je klamný. Hlubina je věčná, a proto je jistá. Tím, že čtvrté evangelium užívá řeckého slova, při/215/jímá řecké pojetí pravdy, ale současně je přetváří. ,Činit pravdu‘, ,být v pravdě‘, ,pravda se stala‘, ,já jsem pravda‘ – všechna tato spojení naznačují, že pravda v křesťanství je něco, co se stává, něco, co se váže na určité místo, určitý čas a k určité osobnosti. Pravda je něco nového, něco, co Bůh činí v dějinách, a proto něco, co se činí v individuálním životě. Pravda je skrytá, pravda je tajemství – v křesťanství stejně jako v řeckém myšlení. Ale tajemství pravdy v křesťanství je událostí, která se stala a která se znovu a znovu stává. Je to život, osobní život, zjevení a rozhodnutí. Pravda je proud života soustředěný v Kristu, aktualizovaný v každém, kdo je s ním, kdo žije v božím společenství, v církvi.V řeckém myšlení může být pravda pouze nalezena. V křesťanství je pravda nalezena tehdy, když je činěna, a činěna tehdy, když je nalezena. V řeckém myšlení je pravda manifestací věčné, nehybné bytnosti věcí. V křesťanství je pravda nové stvoření, které se uskutečňuje v dějinách. Proto je v křesťanství opakem pravdy lež, a ne mínění, jak tomu bylo v Řecku. Rozhodnutí pro či proti pravdě je rozhodnutí o životě a smrti a je totožné s rozhodnutím, v němž je Kristus přijímán či odmítnut. Nemůžeš mít pouze mínění o Kristu poté, co jsi mu stál tváří v tvář. Můžeš pouze činiti pravdu tím, že jej následuješ, nebo činit lež tím, že ho zapíráš. Proto není možné z něj udělat učitele pravdy mezi – či nad – jinými učiteli pravdy. Tím bychom oddělili pravdu od Krista a odlišili rozhodnutí pro pravdu od rozhodnutí pro něho (stejně jako rozhodnutí pro Platónovo učení není totéž jako rozhodnutí pro Platóna). Ale právě toto rozdělení čtvrté evangelium popírá, když nazývá Krista pravdou, ,která se stala‘, a když jeho následovníky nazývá těmi, kdo jsou v pravdě, a proto jsou schopni pravdu činit.
Křesťanská teologie vyrůstá z takového konceptu prav/216/dy, který nepřipouští žádné rozdvojení teorie a praxe, protože tato pravda je zachraňující pravda. Teologie by měla být jako kruh, kde nejvzdálenější prvky historických, vzdělávacích a filozofických teorií jsou namířeny do středu, k pravdě, kterou je Kristus. Žádné vyjádření, které přímo či nepřímo neobsahuje spásnou pravdu, není teologické. A ,spásná pravda‘ znamená onu pravdu, která je činěna; spásná pravda je v tom, ,kdo činí pravdu‘.
(Činění pravdy, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, přel. Zvonimír Šorm, Kalich, Praha1990, str. 214-16.)

Jan Patočka (1947)

Každá transcendentální filosofie implikuje, že takový princip existuje. Je však otázka, zdali existencialismus tuto oblast spíše nezakrývá, než odhaluje. Transcendentalismus je filosofie, podle které nelze vysvětlit svět toliko ze světa: předpokládá něco mimo svět, překročení světa. Překročení je nutné, protože svět, universum, je soubor předmětů, a předmět nikdy nemůže býti jiným než předmětem. Svět nevysvětlí tudíž nikdy prožívání a uvědomění světa. I nitro, i proces prožívání však může být předmětem, naší reflexe, naší vnitřní analýzy. Pokud tudíž můžeme konstatovat, rozbírat, stanovit souvislosti a zákony, jsme ustavičně ve světě jako jeho členové; a to, co konstatujeme, není sám živý pohled, jehož mocí je všechno teprve pro nás. Proto musí být veškerá předmětnost překročena; a to je možné jedině tím, že se distancuje/323/me od celého světa, tj. i od vlastního života. I vlastní život, veškerý jeho obsah, je nutno ponechati ve světě. S ním však vlastně i řeč, i zákony myšlení, i pojem světské pravdy. Co zůstává, je tedy mimo oblast jasně sdělitelného a mimo dosah poznání (ve smyslu předmětném). A přece právě zde, v tomto nepředmětném, leží základní podmínka toho, že pro mne vůbec existuje svět v celé své bohatosti, že má pro mne význam: zde leží živé a nezpředmětnitelné já; nezpředmětnitelné v tom smyslu, že nikdy není ve světě jako obsah, jako něco, s čím se tam lze setkati. Ve světě se lze setkati s věcmi a jejich vlastnostmi, s živými bytostmi a lidmi, ale nikdy s já, s tím právě, co se samo setkává. Je možno zakoušeti tu „své vlastní“ stavy, to všechno, nač si lze z vlastního života vzpomenout a od sebe sama tak oddělit, na co lze reflektovat, a co tedy není posléze já; ale já, které by bylo předmětem, by byl leda pojem, slovo, flatus vocis. Transcendence já, jeho nadřazenost světu a nepřítomnost ve světě, se dokazuje tím, že já jest vždy tam, kde je nikdo nemůže hledat. Každé hledání má hledané na konci: konec je cíl, odtud finis. Každé hledání má hledané na konci: konec je cíl, odtud finis. Já však je vždy na počátku a kdo by je chtěl najít, musil by spojit počátek a konec: tím by však zmizelo obojí. To je ostatně též důvod, proč Cogito je primum principium: že za ně nelze jít dále, že každé hledání má já na svém vrchu, že já je vždy nahoře; já je první pravda, která se nikdy neztratí, jako se plovací pás nikdy natrvalo nepotopí, jako loutka s olověnou nožkou se vždycky znovu postaví zpříma.
Existencialistům však cogito a jeho transcendence nestačí; místo cogito sum říkají cogito, ergo non sum, a subjektivnost chápou jinak, ...
(Pochybnosti o existencialismu, in: Fenomenologické spisy I, Praha 2008,
str. 322-23.)

Paul Tillich (1955)

… Rozčiluje mně, když vidím, jak bibličtí teologové, když vysvětlují pojmy starozákonních a novozákonních pisatelů, většinou používají termínů, které byly vytvořeny namáhavou prací filosofů a vynalézavostí spekulativního ducha, a potom s lacinou přezíravostí zavrhují dílo, které tak nezměrně obohatilo jejich jazyk. Žádného teologa nelze brát jako teologa vážně, ani je-li to velký křesťan a učenec, pokud jeho práce ukazuje, že nebere vážně filosofii.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 9.)