LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (1932)

… Co se týče mých názorů o trvalosti a přechodnosti, myslím, že vesmír má stránku, která je mentální a trvalá. Touto stránkou je prvotní pojmové tíhnutí, jež nazývám prvotní přirozeností Boha. Je to Alexandrův nisus chápaný jako skutečný. Avšak tato trvalá skutečnost přechází do časné stránky a je v ní imanentní.
Věnujme pozornost té poslední skutečnosti, která je trvalá uprostřed změny. Podle její podstaty je realizace omezování, vylučování. Ale tato nejzazší skutečnost obsahuje ve své apetitivní vizi /42/ všechny možnosti řádu, možnosti neslučitelné a neomezené, plodné nad všechno pomyšlení. Konečná přechodnost zařazuje tuto změť neslučitelnosti do uspořádané relevance podle toku věků. A tak je proces konečné historie podstatný pro uspořádání základní vize, která je jinak pouhý zmatek. Klíčem k metafyzice je toto učení o vzájemné imanenci, přičemž každá strana propůjčuje druhé faktor nutný pro její realitu. Pojem jediného dokonalého řádu, jenž je (myslím) učením Platónovým, musí sdílet osud jediné možné geometrie. Vesmír je rozmanitější, hegelovštější.
Avšak dosažení poslední dokonalosti jakékoli konečné realizace závisí na svěžesti. Svěžest zajišťuje nejvyšší důvěrnost kontrastu nového se starým. Vznikne nějaký typ řádu, rozvine své rozmanité možnosti, kulminuje a propadne zkáze opakování bez svěžesti. Ten typ řádu upadá; nikoliv do nepořádku, ale tím, že přejde do nového typu řádu. Opravdu si myslím, že vesmír spěje k zániku. Znamená to, že náš vesmír ilustruje jeden speciální fyzický typ řádu. Například náš absurdně omezený počet tří rozměrů prostoru je známkou toho, že tu máme něco charakteristického pro speciální řád. Je možno pozorovat, že se vesmír vyvíjí k trivialitě. Všechny účinky, jež lze odvozovat z našeho existujícího typu řádu, přecházejí do trivialit. To neznamená, že nejsou jiné typy řádu, o nichž vy a já nemáme nejmenší ponětí, ledaže se třebas nacházejí v naší nejvyšší duševnosti a my je nepotřebujeme a nevíme, jaký mají význam pro budoucnost. Vesmír klade základ pro nějaký nový typ, kde se naše přítomné teorie řádu budou jevit jako triviální. Pokud by byly zachovány v paměti, vzpomínalo by se na ně a byly by posuzovány jako triviality postupně zapadající do nicoty. Toto je jediná možná /43/ nauka o vesmíru, jenž neustále tíhne k novosti. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 41-43.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89-90.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Musíme nejprve rozlišit změnu od našeho (nebo číhokoli) vnímání změny. Vnímat může změnu jen ten, kdo si pamatuje, že před chvílí bylo něco jinak (a co), a ovšem také kdo je schopen očekávat, že něco bude jinak také za chvíli. Nechme tedy vnímání změny (její registrování, zaznamenání) stranou, a věnujme se „změně samé“, tj. skutečné změně, byť jen jako obecnému příkladu (což se ovšem opět neobejde bez našeho aktivního přístupu). Vnímat, tj. registrovat můžeme jen skutečnou změnu; v čem taková změna vlastně spočívá? Něco, co tu před chvílí bylo, tu nyní chybí, prostě to tu není, anebo něco, co tu nebylo, tu nyní je, je to jakoby navíc. Pouhou registrací nemůžeme najít dostatečný důvod, proč bychom měli zánik něčeho jakkoli spojovat se vznikem něčeho jiného. Někdy taková „dvojice“ k sobě opravdu náleží, ale jindy nikoli. Pokud k sobě zánik (pominutí) něčeho a vznik (objevení) něčeho jiného náleží, můžeme vskutku předpokládat, že nejde jen o pořadí v nějaké sérii jevů, ale že jde o jejich spjatost hlubšího, podstatnějšího charakteru. A právě tento podstatný, „bytostný“ charakter sepětí čehosi předchozího, co mizí, s čímsi přicházejícím a přišlým, co se objevuje, se musí stát předmětem našeho zájmu a studia.
(Písek, 081215-1.)

Paul Tillich (1955)

Tato studie je … Je věnována ústřednímu problému systematické teologie, který je zároveň obzvlášť naléhavou otázkou mého vlastního teologického myšlení. Mnohokrát se kriticky poukazovalo na to, že filosofický jazyk, který při své teologické práci užívám, se značně liší od konkrétní metaforiky biblického jazyka. Právě tohoto rozdílu v jeho nejvyostřenější podobě si všímá větší část mé stati. Nevyvozuji z něho však jako někteří z mých kritiků, že se má teologie užívání filosofických pojmů vyhýbat. Jsem přesvědčen, že to není ani možné, ani žádoucí a že takové úsilí má za následek buď sebeklam nebo primitivismus. Pokouším se naopak ukázat, že každý biblický symbol vede nevyhnutelně k ontologické otázce a že odpovědi, jež dává teologie, nutně obsahují ontologické prvky. Rozvíjet tyto odpovědi by ovšem přesáhlo účel našich přednášek; rozvinout je naplno by bylo možné pouze v rámci teologického systému. Z toho důvodu jsou závěrečné kapitoly poněkud stručnější.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 3.)

Paul Tillich (1949)

Řecké slovo pro pravdu znamená: odhalování skrytého. Pravda je skrytá a musí být objevena. Přirozeně ji nikdo nevlastní. Přebývá v hlubině, pod povrchem. Povrch naší existence se mění, neustále se pohybuje jako vlny v oceánu, a proto je klamný. Hlubina je věčná, a proto je jistá. Tím, že čtvrté evangelium užívá řeckého slova, při/215/jímá řecké pojetí pravdy, ale současně je přetváří. ,Činit pravdu‘, ,být v pravdě‘, ,pravda se stala‘, ,já jsem pravda‘ – všechna tato spojení naznačují, že pravda v křesťanství je něco, co se stává, něco, co se váže na určité místo, určitý čas a k určité osobnosti. Pravda je něco nového, něco, co Bůh činí v dějinách, a proto něco, co se činí v individuálním životě. Pravda je skrytá, pravda je tajemství – v křesťanství stejně jako v řeckém myšlení. Ale tajemství pravdy v křesťanství je událostí, která se stala a která se znovu a znovu stává. Je to život, osobní život, zjevení a rozhodnutí. Pravda je proud života soustředěný v Kristu, aktualizovaný v každém, kdo je s ním, kdo žije v božím společenství, v církvi.V řeckém myšlení může být pravda pouze nalezena. V křesťanství je pravda nalezena tehdy, když je činěna, a činěna tehdy, když je nalezena. V řeckém myšlení je pravda manifestací věčné, nehybné bytnosti věcí. V křesťanství je pravda nové stvoření, které se uskutečňuje v dějinách. Proto je v křesťanství opakem pravdy lež, a ne mínění, jak tomu bylo v Řecku. Rozhodnutí pro či proti pravdě je rozhodnutí o životě a smrti a je totožné s rozhodnutím, v němž je Kristus přijímán či odmítnut. Nemůžeš mít pouze mínění o Kristu poté, co jsi mu stál tváří v tvář. Můžeš pouze činiti pravdu tím, že jej následuješ, nebo činit lež tím, že ho zapíráš. Proto není možné z něj udělat učitele pravdy mezi – či nad – jinými učiteli pravdy. Tím bychom oddělili pravdu od Krista a odlišili rozhodnutí pro pravdu od rozhodnutí pro něho (stejně jako rozhodnutí pro Platónovo učení není totéž jako rozhodnutí pro Platóna). Ale právě toto rozdělení čtvrté evangelium popírá, když nazývá Krista pravdou, ,která se stala‘, a když jeho následovníky nazývá těmi, kdo jsou v pravdě, a proto jsou schopni pravdu činit.
Křesťanská teologie vyrůstá z takového konceptu prav/216/dy, který nepřipouští žádné rozdvojení teorie a praxe, protože tato pravda je zachraňující pravda. Teologie by měla být jako kruh, kde nejvzdálenější prvky historických, vzdělávacích a filozofických teorií jsou namířeny do středu, k pravdě, kterou je Kristus. Žádné vyjádření, které přímo či nepřímo neobsahuje spásnou pravdu, není teologické. A ,spásná pravda‘ znamená onu pravdu, která je činěna; spásná pravda je v tom, ,kdo činí pravdu‘.
(Činění pravdy, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, přel. Zvonimír Šorm, Kalich, Praha1990, str. 214-16.)

Paul Tillich (1955)

… Rozčiluje mně, když vidím, jak bibličtí teologové, když vysvětlují pojmy starozákonních a novozákonních pisatelů, většinou používají termínů, které byly vytvořeny namáhavou prací filosofů a vynalézavostí spekulativního ducha, a potom s lacinou přezíravostí zavrhují dílo, které tak nezměrně obohatilo jejich jazyk. Žádného teologa nelze brát jako teologa vážně, ani je-li to velký křesťan a učenec, pokud jeho práce ukazuje, že nebere vážně filosofii.
(Biblické náboženství a hledání poslední skutečnosti, in: 6839, Biblické náboženství a ontologie, Praha 1990, str. 9.)